Nucené vysídlení Němců na příkladu města Hofu

Dva roky trvala nákladná rekonstrukce křídla Muzea bavorského Vogtlandska v Hofu, ve kterém jsou objekty nové stálé výstavní expozice nyní rozmístěné ve třech podlažích. Výstava osvětluje téma na příkladu obyvatel z regionu, kteří se tam usadili v poválečných letech. Jejich osobní příběhy staví výstava do širokých historických souvislostí, a při pohledu na ně konfrontuje nejrůznější zorné úhly. O výstavě referuje Maria Hammerich-Maier, která při návštěvě Muzea bavorského Vogtlandska hovořila s kurátorkou výstavy, historičkou Stefanií Menkeovou.

Josef Lang se narodil v roce 1908 v Bošířanech. Vyučil se malířem porcelánu v továrně Haas a Čjžek v Horním Slavkově, kde potom také pracoval. Během druhé světové války byl odveden do koncentračního tábora v Dachau, protože byl sociální demokrat. Krátce sloužil ve Wehrmachtu jako sanitní voják, než se ocitl v ruském válečném zajetí. V roce 1947 přišel Josef Lang se ženou a dcerkou do Hofu. Své malířské dovednosti uplatňoval u různých továren na porcelán v Horních Frankách.

Při prohlídce zaslechne návštěvník z videa také hlas jeho dcery Anneliese, které bylo šest let, když rodina přijela do Německa – na náklaďáku a jen s nejnutnějšími věcmi. Děvče dlouho nedokázalo pochopit, proč muselo bydlet ve stísněných poměrech u cizích lidí, když si předtím doma v Bořířanech mohlo volně hrát na zahradě.

„Město Hof nebylo připravené na tak velký příliv lidí. Vysídlenci byli umístěni ve školách, v hospodách, dokonce i v kuželnách. Velká část jich našla přístřeší v hraničním průchozím táboře, další přikázaly úřady do soukromých bytů. Kdo měl jen trochu místa navíc, musel ho poskytnout vyhnancům,“ říká Stefanie Menkeová.

Ve válkou poničeném Německu, kde panoval nedostatek obytného prostoru, potravin a paliv, byli přistěhovalci z východních krajů pociťováni mnohdy jako zátěž, jejich integrace do německé společnosti se neobešla bez napětí. Příhraniční město Hof bylo pro mnoho z nich prvním místem, kam dorazili. Zdejším táborem procházely v letech 1945 až 1951 zhruba dva miliony z celkem 14 milionů uprchlíků, vyhnanců a vysídlenců.

Malované vzpomínkové album vysídlence (nová stálá expozice v Hofu nad Sálou) |foto: Hans Peter Schwarzenbach

„Tyto hraniční průchozí tábory byly určeny pouze k tomu, aby se lidé zaregistrovali, byli vyšetřeni lékařem, dostali najíst, přespali tu možná jednu noc a byli převezeni do dalších táborů ve vnitrozemí. Časem se však ukázalo, že tak rychlý přesun není možný, nebyl dostatek ubytování, a tak se tábor od roku 1948 změnil v místo, kde lidé žili dva, tři nebo i čtyři roky," pokračuje kurátorka.

Nemálo vysídlenců se usadilo v Hofu a okolí natrvalo. Ve vitrínách jsou osobní předměty, spjaté se ztrátou jejich původního domova: dětský kabátek, kávová souprava ze starého domova, pár kusů nářadí přivezených pro nový profesní začátek.

Druhá část výstavy ukazuje, jak přistěhovalci změnili tvář města nad Sálou a přispěli k jeho hospodářskému a kulturním rozmachu. Tvořili například podstatnou část hudebníků symfonického orchestru města, když byl brzy po válce obnoven.

Třetí oddíl výstavy je věnován otázce, jak se s nuceným odchodem vypořádali vysídlenci sami a jak na tuto stále kontroverzní problematiku pohlížejí dnes historikové a veřejnost. Kurátorka Stefanie Menkeová zahrnula do expozice také materiály z České republiky:

„Pro nás hraje důležitou úlohu partnerství mezi městy Hof nad Sálou a Cheb, které se velmi dobře rozvíjí. Máme zde například publikaci k výstavě Zmizelé Sudety, uspořádané občanským sdružením Antikomplex. Myslím, že je zajímavé podívat se, co se změnilo v oblastech, kde dříve v Čechách žili Němci, a jak to tam tehdy vypadalo.“

Konfrontace rozdílných zorných uhlů podněcuje výměnu názorů, míní kurátorka. Aby se dialog mohl rozvíjet také s českými sousedy, počítá se s překladem průvodních textů do češtiny. Volné plochy na tabulích pro ně již vymezené jsou.

K dialogu ale vybízí také stánek u východu z výstavy, kde návštěvníci mohou napsat na lístek, co pro ně znamená domov – v jakémkoli jazyce.

Stefanie Menkeová to vyjadřuje německy: „Myslím, že domov může být všude tam, kde se člověku líbí. Člověk je schopen si domov sám vytvořit. Nevěřím tolik v pojetí, podle kterého domov je jedině tam, kde jsem se narodila. Spíše se přikláním k tomu, že domov si mohu zvolit. Člověk ovšem musí něco udělat pro to, aby se určité místo stalo pro něj domovem.“