Před patnácti lety dovršila pozemskou pouť Matka Tereza
Matka Tereza byla jednou z nejuznávanějších morálních autorit 20. století. Svou prací pro ty nejchudší z chudých si získala respekt milionů lidí celého světa včetně nejvlivnějších politiků. Ve středu to sice bude už 15 let, kdy se její pozemský čas naplnil, její dílo ale pokračuje dál.
Jednoduchý bílý hábit s modrým lemováním se stal základním poznávacím znamením ženy, které svět přezdíval Anděl z Kalkaty. Rodačka ze Skopje v dnešní Makedonii se už v 19 letech poprvé ocitla na indické půdě, aby tam jako mladá řeholnice vyučovala dívky z bohatých rodin. Takto strávila 19 let, než v ní uzrálo rozhodnutí k radikální změně, říká Dana Němcová, autorka knihy úvah o Matce Tereze.
„Ona se svěřuje s tím, že pro ni nebylo dost uspokojivé působit mezi těmi půvabnými děvčaty v exkluzivním prostředí s krásnými zahradami a veškerým zaopatřením. To nebylo to, po čem toužila. Když vyšla do ulic, tak si uvědomila, že její povolání ji zřejmě vyvede z tohoto světa klidu do světa mnohem rušnějšího, kam chtěla následovat Kristovy chudé.“
V jejím pohledu nebyla největší nemocí světa ani tak samotná fyzická bída, jako spíš zavržení trpícího člověka ze strany ostatních lidí. Se svými spolupracovnicemi buduje po celé Indii i jinde útulky pro sirotky, nemocnice a školy. Peníze získává jak od drobných dárců, tak od některých vlád a velkých nadací. Nechávají se s ní fotografovat mocní tohoto světa, včetně různých diktátorů. V roce 1979 dostává Matka Tereza nejprestižnější ocenění – Nobelovu cenu míru.
Mimo zář reflektorů ovšem zůstává vnitřní život Matky Terezy. Teprve nedávno se dostaly na veřejnost její osobní deníky, z nichž je patrné, že ve svém životě zažívala i skličující pocity prázdnoty. Teologa Marka Váchu to nepřekvapuje.
„Ta zkušenost Matky Terezy je autentická zkušenost všech lidí, kteří to s Bohem myslí vážně. My máme někdy představu, že křesťanství je takový lék na duši, že si člověk v kostele odpočine od vřavy světa a je pak takový klidný. To ale není pravda. Jsou tam chvíle veliké radosti, ale jsou tam chvíle i těch pouští a vyprahlostí. Duchovní život člověka je vždycky sinusoida. Všichni, kdo jsme se kdy zkoušeli modlit, tak si pamatujeme ty stavy euforie, kdy se mohu Boha jakoby dotknout. Modlím se hodinu, dvě, je to emocionálně nabité a výborné. A potom přijdou chvíle, kdy si najednou kladu otázku: nebyla to všechno jenom iluze, autosugesce? Je Bůh nebo není Bůh?“
O vnitřních bojích Matky Terezy věděl za jejího života jen kalkatský arcibiskup a několik kněží. Ti se je pak rozhodli je zveřejnit, protože – jak píše autor knihy Buď mým světlem Brian Kolodiejchuk, umožňují spatřit pravou tvář svatosti Matky Terezy
