Ivan Štern: Breivik, hladovka a pádlo v kanoi

Naopak. Ale v tomto případě jsem své zásady byl ochoten porušit do mrtě. Nerad bych tím ale vzbudil dojem, že jsem stoupencem trestu smrti. To teda nejsem! Jako trest jej ostatně nechápu. Už vůbec jej nepovažuju za trest nejhorší.

Norové si mě získali nazpátek, když jsem tuhle četl zprávu, že Breivik hrozí se sám usmrtit tím, že nebude jíst.

Hladovkou protestuje proti tomu, že je v samovazbě, že jen na hodinu může do procházkového kotce a že dozorci s ním mluví, pokud s ním vůbec mluví, skrze špehýrku. Jinak jakýkoli kontakt s ním nevyhledávají.

Musím přiznat, že jsem na rozdíl od původního rozhořčení tentokrát potěšen. Konečně tomu netvorovi se dostalo trestu, jaký zasloužil. Sociální smrti.

Do konce života už zůstane naprosto osamocen, s nikým neprohodí slovo a není divu, že východisko hledá v sebevraždě hladovkou, byť si namlouvá, že její hrozbou se mu zdaří v trestu dosáhnout úlevy.

Čtěte také

Věřím, že Norové nepoleví, že zůstanou stejně tvrdí. Hladovka, nehladovka.

Mají to těžké ti dozorci, kteří tu a tam s ním slovo, byť jen o věcech služebních, prohodit musí. Dívat se na člověka, jak několikrát denně v podstatě hyne, není ani pro silné nátury. Chce to ještě větší výdrž než se čas od času podívat na někoho, komu kat háže smyčku kolem krku.

Věřím, že Norové ve své tvrdosti jsou natolik moudří, že službu konající u Breivika často střídají, a umožňují jim tak, aby odsud unikli dřív, než se z toho zblázní.

Tore Bekkedal, jeden z těch, kteří přežili útok Anderse Breivika|foto: Robert Mikoláš

Sociální smrt je vynález, který k nám možná přišel z Austrálie. Tamější domorodci se se svými vrahy nehodlali rovněž špinit, stejně jako se s nimi špinit nehodláme v Evropě, a nebrali jim život.

Jednoduše je vyhnali z kmene a každému z jeho členů zapověděli s nimi, pokud by se o to pokusili, prohodit byť jediné slovo. Sociálně vyvržený vrah zpravidla končíval vlastní rukou.

Čtěte také

Sociální smrt je vynález, který k nám možná přišel z Aljašky, z doby, kdy v jejích pustinách zlatokopové usilovali, aby hledáním zlata pohádkově zbohatli. Když někdo někoho mezi nimi zabil, stejně jako australští domorodci se s ním nešpinili, provinilce nezabili, ale posadili do kanoe, na cestu mu dali jídlo na jeden den a poslali po proudu řeky.

Můj otec miloval povídku Jacka Londona o vrahovi, který souseda zlatokopa zabil proto, že si neustále zpíval písničku „Já jsem ptáček jarabáček“ a nedal si říct. Nešlo to jednoduše ustát, tak ho praštil. Zlatokopové důvod zabití uznali jako polehčující okolnost a do kanoe kromě jídla na den mu dali i pádlo. A jako jindy poslali po proudu řeky.

Nevzpomínám si, že by nebozí studenti, které Breivik kosil po desítkách, zpívali jakoukoli písničku, natož „Já jsem ptáček jarabáček“.

Doufám proto, že Norové četli tutéž povídku, již mi s takovou oblibou kdysi čítával otec, a že Breivikovi do kanoe pádlo rozhodně nedají.

Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.