Výstavy k životnímu jubileu sochaře Aleše Veselého
Jeden z našich nejvýznamnějších umělců, sochař Aleš Veselý, oslavil v letošním roce své osmdesátiny. Při této příležitosti bylo – a stále ještě je možné – se na několika místech seznámit s jeho tvorbou.
K životnímu jubileu tohoto výjimečného umělce byly v Praze uspořádány čtyři výstavy mapující jeho obsáhlé dílo od 60. let 20. století až po současnost.
Aleš Veselý je široké veřejnosti znám hlavně svou sochou „Kaddish“, jednou z nejvýznamnějších soch moderního sochařství u nás. Kadiš – hebrejské označení ústřední židovské modlitby – odkazuje k inspiraci autora židovským osudem. Zatímco toto monumentální dílo je v současné době k vidění v sochařově ateliéru ve Středoklukách, jeho „Brána nenávratna“, umístěná na nádraží Praha-Bubny, přitahuje pozornost k zamýšlenému Památníku ticha v místech, odkud v roce 1941 odjížděly židovské transporty do terezínského ghetta. Pozornost letos rovněž vzbudila Veselého socha „Síla neodvratnosti“, kterou umělec odhalil v Terezíně.
Pražské výstavy naproti tomu dávají nahlédnout do jiné oblasti autorovy tvorby, prezentují díla, která dosud nebyla veřejně prezentována. Usilují o poskládání celku z témat, která Aleš Veselý průběžně zpracovává, aby návštěvník získal obraz o rozmanitém, přesto však kompaktním díle umělce.
Čtyři výstavy projektu nazvaného „Bez začátku, bez konce“ byly jednotlivě zahájeny v září. Do 11. listopadu je však ještě možno zhlédnout dvě z nich, a to jednak výstavu v Galerii 1. patro, jednak v Galerii Villa Pellé. Zde jsou vystavena Veselého prostorová a kresebná zamyšlení a vize ve formě menších objektů, modelů a kreseb představujících nové monumentální sochy. Jsou to práce z posledních několika let, v nichž převažují úvahy o relativitě viděného a o vnímání času a rozprostřenosti prostoru.
Aleše Veselého v jeho sochařské tvorbě fascinuje měřítko, a to zejména v konfrontačním smyslu, kdy je měrnou jednotkou lidská postava, člověk. Člověk, potažmo lidskost, je ostatně v autorově díle konfrontován neustále. V textu z roku 2010 Aleš Veselý popisuje východisko ke své současné tvorbě. Hovoří o „fascinaci disproporcemi prostorových vztahů“, které vnímá jako „vztahy a poměry mezi plným a prázdným.“ Otázka po „silách, které naplňují prázdno“, tedy vlastně hledání energií, je pro sochaře Veselého závažnější než hmota. A toto hledání je také zásadním a velice čitelným momentem současné autorovy tvorby.
Dílo Aleše Veselého, jenž se jím často obrací ke kořenům judaismu, je zastoupeno v řadě světových uměleckých institucí v New Yorku, Paříži a ovšem i v pražské Národní galerii.
