Milan Kundera a romány s humanizujícím posláním

Již na podzim minulého roku přinesl Le Monde jako událost, ohlášenou velkou upoutávkou na první straně své literární přílohy, Kunderovu úvahu s názvem Idyla v domě šílenců, podnícenou románem Tworki Marka Bienczyka, který vyšel v minulém roce v pařížském nakladatelství Denoël. První román polského spisovatele - Terminal - vyšel u Gallimarda před deseti lety. Autor je významný překladatel francouzských autorů do polštiny, zejména Kundery, Barthese a Ciorana. Tworki jsou jeho třetí román a druhý, který vyšel i ve francouzštině, v překladu Nicolase Vérona. Kniha menšího rozsahu i formátu, pěkně graficky upravena, autor ji doprovodil vlastním krátkým doslovem.

Tworki jsou příběh z druhé světové války, který se odehrává na stejnojmenné psychiatrické klinice nedaleko Varšavy, zařízení existuje dosud; několik mladých Poláků s falešnými doklady zde našlo útočiště, v domě šílenců. Nic není pro válku tak typické, říká Kundera, jako nebezpečí a útočiště. Nicméně Milan Kundera se v této souvislosti zamýšlí nejen nad postavami příběhu, ale i nad současnou mladou generací a konstatuje, že mladí lidé z psychiatrické léčebny Tworki se jen málo podobají dnešní generaci; Olek, Danka, Jurek a Sonia jsou stydlivější, nesmělejší, morálnější a mnohem víc touží po dobru; prožívají své lásky, žárlivosti, zklamání v nenávistné zlé době, ale v jejich malém uzavřeném světě se dobro nikdy nemění ve zlo. Idyla, o které je řeč, píše Kundera, je výsledkem hrůzy; idyla v domě šílenců je květem zla, je potvrzením ďábelské dialektiky: ve společnosti (jako je naše), která se snaží potlačit násilí a špatnost, začne zkušenost se zlem a špatností chybět. Marek Bienczyk se narodil až po válce, v roce 1956, text není tedy autobiografický; žádné vyřizování účtů, žádné politické úvahy, nesnaží se malovat historický obraz, jen vášnivě touží ukázat to, co jen román může ukázat. A Tworki ukazují člověka bloudícího po cestě mezi ohrožením a bezpečím, pevnůstkou v krutém světě. Podivná, strhující krása té tragické situace, konstatuje Milan Kundera a zároveň oceňuje schopnost překladatele, kterému se podařilo nemožné: udržet mélodie du roman, melodii románu od začátku až do konce.

Závěrem pak Kundera připomíná známého literárního kritika Renauda Matignona, který krátce před smrtí napsal nadšenou kritiku o prvním románu Marka Bienczyka Terminal; objevil tak začínajícího spisovatele, naprosto neznámého, nikým neprotlačovaného, a to je výjimečné a noblesní gesto.

V literární příloze Le Mondu z 26. ledna přináší Milan Kundera jinou úvahu nazvanou Černá poezie a dvojznačnost. Autor si ke svému zamyšlení vybral román u nás i ve Francii málo známého holandského spisovatele Willema Frederika Hermanse Damoklova temná komora, který vyšel v minulém roce u Gallimarda, poněkud se zpožděním, protože poprvé se objevil na knižním trhu už v roce 1958.

Autor literární úvahy přirovnává román k thrilleru, napsaném suše, tvrdě, přesně a pronikavě; jednota skutečného a fantastického. Jde o příběh mladého odbojáře Osewoudta, který plní rozkazy, byť se mu příčí svojí krutostí. Jeden z těchto rozkazů mu uloží, aby zabil nebezpečného kolaboranta. Hlavní hrdina, aby rozkaz mohl splnit, musí zabít i nevinné oběti; masakru však ušetří synka kolaborantova. Černá poezie pak spočívá v konverzaci, kterou hrdina vede se zachráněným dítětem; ta scéna je až surrealistická.