Reformy jsou podle Ústavního soudu v pořádku

K nastavení daňového systému a k dalším vládním reformním krokům je možné mít celou řadu výhrad. Ty by však neměl řešit Ústavní soud. Samozřejmě za předpokladu, že jsou dodržována příslušná pravidla. A ta, jak už zaznělo, porušována nebyla. Jak už pohled do ústavy napovídá, přijímání příslušných právních norem spadá do sféry moci zákonodárné, tedy na bedra poslanců a senátorů. Jejich počínání sice může mírně brzdit s pomocí veta prezident republiky, ale jeho postoj není obtížné přehlasovat.

Takže za obsah a kvalitu přijímaných norem odpovídají členové obou parlamentních komor. A pokud se pro určitý zákon podaří sehnat dostatečnou podporu, je třeba jeho přijetí respektovat. V případě přetrvávající nespokojenosti by se měli politici pokoušet získat pro svůj názor v parlamentu většinu a kontroverzní zákon změnit. V poměrech české politické kultury se však čím dál tím více rozmáhá manýra řešit spory před soudem. A není v této souvislosti úplně podstatné zda před ústavním nebo běžným. Což není normální a justice by se tomu měla bránit. Třeba tím, že bude opakovaně vysílat jasné signály, že to není správná cesta.

Zatím se to příliš nedaří. A lze pochybovat o tom, že na chování politiků něco výrazně změní i nejnovější rozhodnutí o reformě. Ústavní soud by se neměl zabývat tím, nakolik je daný zákon přehledný, ale zda neodporuje ústavě, případně jiné normě. Přitom šéf poslaneckého klubu sociální demokracie Michal Hašek si před soudem stěžoval, že občané se nemají šanci v zákonu vyznat. Pokud by soudy měly rušit všechny nepřehledné a obtížně srozumitelné normy, pak by jich v České republice zůstalo velmi málo a viníkem by byli jejich autoři, tedy poslanci a senátoři.

Absurdně před soudem zněla rovněž slova předsedy KSČM Vojtěch Filipa, že reformu pomohli prosadit dva přeběhlíci Melčák s Pohankou. To ústavní soudce nemusí vůbec zajímat. Nežijeme v systému tzv. vázaných mandátů. Takže poslanci se mohou řídit pouze svým vlastním svědomím a nemusí kvůli opuštění strany, za kterou do voleb kandidovali, skládat svůj mandát. Samozřejmě lze na chování poslanců Melčáka a Pohanky mít nejrůznější názor, ale před Ústavní soud takovéto stížnosti nepatří.

Tuto instituci by tak mohly na reformě teoreticky zajímat například tyto věci. Jednak postoj Senátu k projednávání příslušného zákona o stabilizaci veřejných financí. Horní komora rozhodla, že se zákonem nebude zabývat. Při pohledu do ústavy tohoto státu je však zřejmé, že by ústavní soudci neměli o čem rozhodovat. Cituji příslušnou pasáž ústavy: "Jestliže Senát vyjádří vůli nezabývat se návrhem zákona, je tímto usnesením návrh zákona přijat." Konec citátu.

Zmiňovaný odstavec tak umožňuje svým způsobem zrychlit legislativní proces. Občanští demokraté toho v Senátu využili a umožnili vládě, aby v momentu, kdy do sněmovny putoval návrh rozpočtu na příští rok, byl zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů po formální stránce schválen. Druhou záležitostí, kterou by se mohl Ústavní soud zabývat jsou tzv. přílepky. Tedy pasáže zákona, které nebyly přímo v původním návrhu obsaženy, s podstatou dané normy úplně nesouvisí a byly k ní dodány až pozměňovacím návrhem v průběhu tzv. druhého čtení. Právě Ústavní soud vydal nedávno verdikt k jedné stížnosti, ze které vyplynulo, že tzv. přílepky k zákonům jsou nepřípustné.

V případě reformy veřejných financí by se to mohlo týkat například pasáže o regulaci cen léčiv. Pokud by tedy opoziční politici nestříleli od boku, adresovali by Ústavnímu soudu stížnost, aby tzv. přílepky ze zákona o stabilizaci veřejných financí vyškrtl. To však neznamená, že by kvůli tomu musel být zákon zrušen jako celek. Zkrátka politici v České republice využívají každou příležitost, jak zaútočit na svého rivala. Často tím však zbytečně zatěžují instituce, které mají jiné poslaní, než dělat rozhodčího v politickém boji.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .