Turecká operace proti PKK v Kurdistánu musí skončit

Zprávy turecké armády hovořily v pondělí o 41ti nově zabitých příslušnících PKK, jejichž ztráty by tak celkem činily už 153 mrtvých, zatímco tureckých vojáků údajně zahynulo 17. Turecká armáda také uvedla, že dosud zasáhla na 30 cílů PKK, zatímco ta přiznává pouze čtyři mrtvé a osm raněných a tvrdí, že zabila 81 tureckých vojáků. Jak dlouho hodlá turecká armáda v iráckém Kurdistánu pobývat - a pásmo ve kterém zasahuje, jde prý do hloubky 15 až 25 kilometrů -- zatím není jasné. Ankara však údajně ujistila Washington, že ne příliš dlouho a že jen likviduje základny, ze kterých PKK podniká teroristické výpady přes hranici.

Organizace PKK, založená ultralevicovými skupinami Kurdů z turecké části území Kurdistánu, je považována za teroristickou proto, že už od roku 1984 útočí všemi možnými způsoby -- podobně jako například baskická ETA ve Španělsku -- na turecké vojenské i civilní cíle převážně na východě Turecka. Cílem je obnovení nezávislého Kurdistánu, který byl po První světové válce krátce suverenní republikou. Problémem je, že Kurdů je dnes sice téměř 25 milionů a jsou tak největším národem bez vlastního státu, ale kromě Turecka se jejich rozsáhlá území rozprostírají i v Iráku a Íránu, Jelikož bojůvky PKK zabily v posledních desetiletích v Turecku na 40.000 lidí a z toho i značné procento civilistů, není PKK právě oblíbena ani mezi samotnými Kurdy a to ani v Iráku, kde po genocídě Saddámovským režimem nejen požívají rozsáhlé autonomie, ale jejich vůdce Talabáni je dokonce prezidentem celé země. Turecko pak podle expertů není zdaleka bez viny, neboť jeho tvrdá represívní politika vůči Kurdům po mnohá desetiletí byla příčinou povstání PKK i jiných organizací. Kurdové nebyli uznáváni jako národ a nemohli tak požívat výhod velké etnické menšiny, jako samospráva či vyučování v rodném jazyce. A Ankara začala ustupovat od této politiky až od začátku jednání s Evropskou unií o budoucím členství, což podporu PKK oslabilo.

Co se pak týče Iráku, není vůbec divu, že irácká vláda tureckou invazi odsoudila a požaduje její okamžité ukončení, i když PKK považuje také za teroristy. Boje při severozápadní hranici totiž kazí rychle se zlepšující obraz země v zahraničí s úspěchem americké tzv. "surge" generála Petraeuse, tedy zvýšení počtu amerických vojáků o 30.000 a cíleného zostření boje proti teroristům al-Kajdy a s hromadnou vzpourou sunitských kmenů proti ní. Dnes už není rozdíl mezi Kurdistánem a zbytkem Iráku tak markantní, neboť i jinde podstatně ubylo pumových útoků a život se vrací k normálu, otevírají se obchody, kavárny a také školy. Al-Kajda - zjevně začíná mít nedostatek rekrutů a začíná k pumovým sebevražedným útokům používat zmanipulovaných duševně nemocných žen, invalidů a dětí, jak ostatně dokazují i nejnovější příklady. Cizí islamističtí fanatici jsou prostě vidět a nenacházejí už podporu mezi obyvatelstvem. Rozdíl je v tom, že Kurdistán byl donedávna jednou z mála provincií, kde právě ve srovnání se zbytkem země panoval téměř idilický klid a pumové útoky al-Kajdy či zbytků sunitských Saddámovců byly výjimkou. V provincii byly rychle obnoveny a nově vybudovány školy a s nimi i pravidelná školní docházka a došlo i na obnovu a rozvoj infrastruktury, včetně silnic, vodovodů, rozvodných sítí a podobně. Došlo také rychle k obnovení těžby ropy v oblasti Kirkúku, což přispělo k tomu, že v uplynulém roce předstihla úroveň těžby ropy v Iráku předválečnou úroveň. Navíc, několik západoevropských firem začalo hledat a nalezlo ropu i v nových nalezištích u turecké hranice, která byla a jsou dále napojována na mezinárodní ropovod z azerbajdžánského Baku do jihotureckého Ceyhanu. Nedávné zprávy v souvislosti s dosažením dohody v iráckém parlamentu o spravedlivějším rozpočtovém rozdělování výdělků z ropy dokonce naznačily, že až 45 mezinárodních ropných firem a konsorcií se nyní uchází o těžbu v Iráku a mnohé právě v Kurdistánu.

To vše potvrzuje už zmíněnou skutečnost, že irácká vláda si opravdu oddechne, až turecká armáda odejde a snaží se Američany přimět k většímu nátlaku na Ankaru. Jelikož turecký prezident Gul odložil zítřejší návštěvu Afriky - a to údajně jen nakrátko - mohla by jeho armáda začít odcházet už brzy. A čeho vlastně invazí hodlala dosáhnout a dosáhla, není zatím vůbec jasné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .