Rok osmašedesátý na druhé straně železné opony
Když se v západní Evropě řekne - "1968, co vám to říká?", začnou vám vyprávět úplně jinou historii než tu naši, tedy historii Pražského jara a jeho násilného ukončení 21. srpnem. A co teprve kdybyste ve Francii řekli "květen 1968 - co vám to říká?". V západní Evropě a zejména ve Francii jsou lidé přesvědčeni, že právě tento měsíc a to co se během něho dělo v pařížských ulicích, to že zanechalo stopu roku osmašedesátého v historii Evropy.
Pokaždé, když při tomto výročí postrádám ve francouzských a jiných západoevropských médiích zmínku o československém osmašedesátém, zarazí mě, jak neprodyšná byla železná opona a jak škodlivé jsou dodnes následky tehdejší vzájemné informační blokády mezi dvěma ideologicky protilehlými světy. Neboť ani my většinou netušíme, že na druhé straně železné opony proběhla v květnu šedesátého osmého rozsáhlá revolta proti moci, proti zavedeným společenským poměrům, prostě proti establishmentu, když to řeknu moderním termínem současné politologie.
Začalo to studentským protestem. Z předměstské univerzity v Nanterre se neklid rychle přenesl na pařížskou Sorbonnu. V Latinské čtvrti, která tehdy byla víc než dnes doménou univerzitního živlu, se objevily barikády na ulicích. Sorbonna byla policejně vyklizena, studenti ovšem ovládli ulice a spolu s nimi v nich demonstrovaly i další nespokojené vrstvy obyvatelstva. Policie zasáhla s bezprecedentní brutalitou; přesto se nepokoje šířily a trvaly téměř celý měsíc. Odbory vyhlásily generální stávku, ta paralyzovala Francii a způsobila zmatek na politické scéně. Komunisté žádali vládu lidu. Ultralevicoví agitátoři hrozili maoistickým odbojem, De Gaulle demisí. Nakonec prezident jen jmenoval novou vládu, ovšem v čele se stejným premiérem, Georgem Pompidou. Ve Francii se koncem května bouře uklidňují, ale myšlenkové hnutí osmašedesátého se prosazuje. Úzkoprsé, zatuchlé, morálními předsudky sešněrované poměry se do francouzské společnosti už nevrátí; v celé západní Evropě se otevře cesta k nové svobodomyslnosti. Negativním důsledkem jsou tam pak ale tendence k násilnému vynucování revolučních změn. V Německu vyústí až v teroristické akce. Maoistické bojůvky jako byla skupina Baader -Meinhofová značně zdiskreditují zdravé myšlenky francouzské revolty z května osmašedesátého.
V tom roce se ale projevy odporu proti establishmentu a akce k potlačení takové revolty vyskytují i v zámoří: v Americe se v univerzitních kampusech protestuje proti válce ve Vietnamu, i celkově proti konzervativním normám společenského života, je zavražděn Martin Luther King a Robert Kennedy. V Ciudad de México zmasakruje demonstrující studenty policie na Náměstí tří kultur ve čtvrti Tlatelolco. Není divu, že pražské jaro a 21.srpen jsou pro mnohé západoevropské pamětníky všech těch událostí a ještě víc pro ty mladší, kteří ten rok znají jen z novinových titulků, pouze jedním, často zapomínaným článkem toho celoročního řetězu projevů revolty a jejího násilného potlačování. Krom toho: pražské jaro a jednadvacátý srpen se odehrály v jiném světě. Za železnou oponou.
Když si v těchto dnech Francouzi kladou otázku, zda ten rok šedesátý osmý ovlivnil nějak realitu, kterou Francie a Evropa žijí dnes, nacházejí odpověď výhradně ve stopách, které v jejich národní a v evropské současnosti zanechala revolta jejich mladých intelektuálů, kteří chtěli nejprve vpustit zdravý vzduch do školství, a pak už do všech aspektů života soukromého i veřejného. Jen na okraj: Ve Francii bylo do té doby ve školách vyučování pro chlapce a děvčata v oddělených třídách a Zvonokosy nebyly jen literárním a filmovým tématem, ale společenským fenoménem. Když tedy mladí rebelové v ulicích i ve filozofických traktátech hlásali očistnou revoluci v celé společnosti, uvolněnější morální normy a třeba interupce a volnou lásku, nešlo evidentně o hnutí, které by chtělo nahradit kapitalistický model ekonomiky socialistickým, ale o proud, který chtěl začít stavět společnost na jakýchsi úplně jiných základech. Řekněme zkratkovitě na základech vzájemné solidarity a svobodného myšlení.
Zajímavé je, že současný francouzský prezident Nicolas Sarkozy se k moci ve Francii dostal pod podobným praporem. Také hlásal skoro ve všech oborech převrat, přelom a morální a kulturní očistu. Také chce skoncovat se zatuchlostí poměrů téměr všude, třeba i uvnitř vlastní politické strany, uvnitř prezidentského paláce. De facto hlásá podobnou "revoluci" jako čtyřicet let před ním francouzští osmašedesátníci. Přesto, nebo možná právě proto, aby s nimi nebyl srovnáván, ostře na dědictví května 68 zaútočil ještě ve své prezidentské kampani. Na rozdíl od vůdců revolty roku osmašedesátého, má Sarkozy k uskutečnění svých ideálů k dispozici moc, mocenský aparát, i mechanismy parlamentní demokracie; jeho strana má v parlamentu pohodlnou většinu. Přesto se realizace převratných změn, které ohlašoval, téměř nekoná.
Jeden z předáků studentské revolty roku šedesátého osmého, Daniel Cohn Bendit - dnes předák klubu Zelených v Evropském parlamentu - namítl Sarkozymu na jeho kritiku ideového dědictví května roku šedesátého osmého, že bez zakořenění myšlenek prosazovaných v květnu toho roku by například nebyl mohl dvakrát rozvedený člověk pomýšlet na vítězství v prezidentských volbách. Jinými slovy: bez osmašedesátého by Nicolas Sarkozy dnes asi nebyl prezidentem.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
