O čem se při potravinové krizi nemluví

V delším časovém horizontu je srovnání cen potravin u nás ještě komplikovanější: po celé porevoluční desetiletí rostly tyto ceny daleko mírněji než ceny ostatního zboží a služeb. Ekonomové si zvykli na to, že to byly právě potraviny, které zaručovaly českému hospodářství nízkou inflaci. Věděli ale také, že to skončí nejpozději ve chvíli, kdy se zdraží vstupy do zemědělství. Konkrétně třeba ropa. A přesně k tomuto zlomu došlo na konci loňského roku. Ale i tak je nutno diferencovat. V souladu s růstem světových cen ropy a potravin rostly i u nás od začátku nového století hlavně ceny obilovin a mléka, tedy i pekárenských výrobků. Ale také třeba brambor nebo jižního ovoce. Naopak ceny vepřového, drůbeže, vajec, olejů a nealkoholických nápojů se snížily.

Mělo to své důvody také v marketingové strategii obchodních řetězců, které jednak chtějí na každém růstu cen samozřejmě vydělávat, ale na druhé straně přitom musejí postupovat tak, aby si nezničily celkovou poptávku a docílily zisk. V současné době se ceny potravin u nás už více méně stabilizovaly a nic nenasvědčuje tomu, že by před sebou měly nějaký dramatický vývoj. Poprvé po mnoha měsících totiž v dubnu poklesly i světové ceny základních potravin a hlavní potravinoví producenti oznámili, že letos čekají dobrou úrodu.

To samozřejmě neznamená, že by se nás problémy, které OSN nazývá světovou potravinovou krizí, a které se právě v těchto dnech snaží politici řešit v Římě, snad netýkaly. Jestliže ale na summitu FAO vyzývá generální tajemník OSN, aby se produkce potravin ve světě zvýšila do roku 2030 o 50 procent, neznamená to rozhodně, že by se odpovídajícím způsobem musela zvýšit zemědělská výroba také u nás. Jakkoli by to zdejší kolchozníci nejspíš uvítali. Nedostatek základních potravin je totiž především problémem třetího světa a musí se řešit tam. Klasická humanitární pomoc, jak se ukázalo už mnohokrát, zmírňuje následky, ale příčiny neodstraní. Vyspělé země tedy musejí chudým státům pomáhat, - ovšem nikoli tak, že do nich zadarmo vyvezou své přebytky. Nestačí ani, aby jenom zrušily své celní zábrany vůči levnějšímu zboží ze zahraničí. Pak by totiž došlo skoro určitě jen k tomu, že by třetí svět vyvážel hlavně levné suroviny. Zároveň je tedy nutno poskytnout chudým zemím šanci vlastní suroviny také zpracovávat a vstoupit na světový trh s konkurence schopnými výrobky.

Vystavit se takové soutěži bude ovšem vyžadovat od vyspělých zemí notnou dávku solidarity. Měly by jí být schopny v nejvlastnějším zájmu: hladové bouře a vlny uprchlíků z třetího světa nejsou alternativou pro nikoho.

U nás by to veřejnost měla chápat obzvlášť: jedním z měřítek vyspělosti moderního státu je to, jaký podíl ze svých platů musejí jeho obyvatelé v průměru vydávat za potraviny. V ČR je to momentálně něco málo přes 18%. V evropské "patnáctce" ještě o tři procenta méně. Ve třetím světě činí však tento podíl v průměru 75 procent a hraničí pak samozřejmě s tragedií, když ceny rýže meziročně vzrostou skoro jeden a půlkrát, obilí zdraží o jednou tolik a kukuřice o víc než polovinu. Před pouhými dvaceti lety bychom takový nárůst světových cen zaznamenali mnohem citelněji než dnes: před listopadem 89, za komunistického režimu s jeho údajně tolik "stabilními", státem dotovanými cenami, vydávaly totiž české domácnosti v průměru za potraviny 34 procent svých příjmů. Tedy skoro o polovinu víc než dnes. Ani o tom se ale dneska už nemluví.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .