Radovan Karadžič zatčen
"Našeho prezidenta nikdy nezatknete. Je to zakladatel našeho státu a my jej nikdy nedáme." To jsou slova, donedávna často pronášená bosenskými Srby. Navzdory průkaznému Karadžičově podílu na etnických čistkách byl tento muž považován za národního hrdinu. V bělehradských ulicích jsou dodnes k dostání trička s jeho portrétem a sloganem: Karadžič - srbský hrdina.
Skutečnost, že se o Karadžičovi dlouhou dobu mlčelo, dokonce BBC přisuzovala tajné dohodě mezi Karadžičem USA, OSN a vojsky IFOR, že se mezinárodní společenství soustředí na hledání Mladiče a Karadžičovi bude umožněno definitivně zmizet. Včerejší události dokazují opak. A tak byl Dragan Dabič, což bylo Karadžičovo falešné jméno, několik let zaměstnán v jedné z bělehradských soukromých ordinací jako lékař, zabývající se alternativní medicínou.
Nakonec, podobně jako někdejší srbský a jugoslávský prezident Slobodan Miloševič, nyní skončí ve věznici haagského tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Ačkoli se přímo neúčastnil vraždění a vyhánění nesrbského obyvatelstva, je obviňován za politickou odpovědnost za genocidu a podněcování a rozpoutávání nacionalistických vášní během bosenské války.
I když tomu na počátku nemuselo být v takové míře. Když v roce 1993 vyhlásili občané Bosny a Hercegoviny nezávislost na Svazové republice Jugoslávii, Srbové, představující třetinu tamní populace, referendum bojkotovali. Bosňáci, nebo chcete-li Muslimové, společně s Chorvaty separaci jednoznačně podpořili. V bosenské metropoli Sarajevu začalo panovat napětí. Střed města ovládly takzvané zelené barety - vojáci, věrní muslimskému prezidentovi Alijovi Izetbegovičovi. Vrcholky hor pak obsadili Srbové, využívající většiny zbraní bývalé federální armády, zanechané ne bosenském území.
Napětí bylo permanentní. Všeobecně se očekávalo, že ozbrojený konflikt začnou Srbové. Rána však přišla překvapivě z druhé strany. Muslimský ostřelovač zabil jednoho z účastníků srbské svatby v jedné z okrajových čtvrtí města. V tu chvíli se chopili zbraní i ti Srbové, kteří oficiálně nebyli příslušníci armády. Ačkoli se obě strany pod nátlakem mezinárodního společenství pokusily o jednání, bylo jasné, že začíná válka. Alija Izetbegovič v dokumentárním filmu BBC Smrt Jugoslávie vzpomíná na to, jak mu na rozloučenou věnoval Momčilo Krajišnik, jeden z nejbližších Karadžičových spolupracovníků, na rozloučenou psací pero.
Další události jsou známé. Válka, po dlouhou dobu podporovaná Slobodanem Miloševičem z Bělehradu, trvala tři roky a stála minimálně desítky tisíc životů. Statisíce lidí přišly o střechu nad hlavou. Ve Srebrenici v létě roku 1995 vyvraždily jednotky armády bosenských Srbů, několik tisíc obyvatel města Srebrenica. Docházelo i k přejmenovávání měst. Tak například z Foči, někdejší zóny pod ochranou OSN, se stala po obsazení Srby Srbinje.
Co může znamenat zatčení Karadžiče? Samozřejmě takový vývoj tribunál v Haagu, Evropská unie i NATO přivítaly. Velký podíl na konečném zatčení hledaného může mít i politický vývoj v Srbsku, kde se postupně od moci dostaly nacionalistická uskupení. Zejména Radikální strana a Demokratická strana Srbska někdejšího premiéra Vojislava Koštunici.
Srbsko podepsalo koncem dubna Asociační smlouvu s Evropskou unií. Donedávna hrozilo, že pokud by se byli dostali k moci znovu nacionalisté, což reálně hrozilo, ve Skupštině by návrh neprošel. Když se ale koalice vedená post Miloševičovskou Socialistickou stranou Srbska rozhodla vstoupit do vlády s Hnutím pro Evropské Srbsko prezidenta Borise Tadiče, zdá se, že návrh smlouvy projde, ač bude mít řadu odpůrců, protože v něm není zmínka o tom, že Kosovo, které nedávno vyhlásilo nezávislost na Srbsku, už není nedělitelnost součástí této země.
A vyhráno zatím není ani na straně Evropské unie. Nizozemsko a Belgie nadále hrozí, že smlouvu zablokují, dokud nebude zatčen i generál Mladič, velitel vojsk u zmíněné Srebrenice, kde bezmocní nizozemští vojáci OSN nedokázali zabránit genocidě osmi tisíc muslimských obyvatel města. V Nizozemí jde dodnes o národní trauma, následkem kterého dokonce v 90 letech byla nucena odstoupit vláda premiéra Wima Koka. V každém případě je jedno jisté. Občané Srbska chtějí slibované zrušení Schengenských víz, aby mohli po dvou desetiletích izolace ve větší míře cestovat a také se sbližovat s Evropskou unií. Podíl společnosti, která se vážně zajímá o účastníky válek v někdejší Jugoslávii v 90 tých letech, klesá. I když zmíněná separace Kosova v Srbsku stále hodně bolí. V neposlední řadě je ale třeba dodat, že Karadžiče zatkli sami Srbové, což by ještě před několika lety bylo absolutně vyloučeno.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
