Tance a slavnosti
Tanec ve výtvarném umění je námětem neobvyklé výstavy, jež probíhá od 15. prosince 2008 do 3. května 2009 v Národní galerii ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Autoři výstavy se zaměřili na stěžejní období vývoje tance a jeho prezentace v umění, na dobu renesance a baroka.
Výtvarní umělci byli už od pravěku přitahováni živelným elementem tance. Touha zobrazit emoce harmonického či disharmonického pohybu doprovázeného hudbou se dočkala mnoha výtvarných zpracování, avšak žádné jiné období než 16. - 18. století nepřineslo tak progresivní změny. V této době je tanec oslavován a zároveň haněn jako nástroj ďábla, jež svádí k hříchu a neřestem. Těla tanečníků se dostávala do nebezpečně intimní vzdálenosti a sukně tanečnic odhalovaly více než dovolovala společenská etiketa. Doboví lékaři si však uvědomovali prospěšnost pohybu pro utužení fyzické kondice a zdraví. Děti navštěvovaly od šesti let hodiny tance u dobře placených a ctěných učitelů pocházejících obvykle z Itálie. Kdo neuměl tančit, nemohl přežívat na výsluní společnosti, natož se dvořit dámě.
Motivy tance najdeme i v Bibli. Píše se zde např.: Chvalte Hospodina tancem a bubnem. Vypráví se o poblázněném a potrestaném tanci kolem svatého telete. Jmenován je i tanec Salomé. Biblická podobenství byla velmi často zobrazována na renesančních a barokních obrazech. Evangelium podle svatého Matouše nám sděluje parabolu o druhém příchodu Krista. Obraz Podobenství o moudrých a pošetilých pannách ukazuje zbožné ženy očekávající Ježíše a v protikladu také zhýralé, jež tančí, mají hluboké dekolty, pijí a konzumují ústřice. Takové malby se často dostávaly do klášterů jako varování pro mladé novicky.
Protipólem obrazů s biblickými náměty jsou zahradní selanky. Věčné jaro je kulisou dvorské zábavy, kde nechybí tanec, hry, zámek lásky či rozličné fontánky a prameny. Tanec je zde metaforou idylické lásky. Na rozdíl od současnosti dříve se skutečně s oblibou tančilo venku. Těmto malbám se přikládá i role kritická, neboť odhalovaly luxus u dvora. Zahrady lásky byly většinou zasvěceny bohyni Venuši, která je zde také zobrazena.
Tanec byl v době renesance i baroka neodmyslitelnou složkou milostných námluv. Pomalé tance umožňovaly konverzaci páru, výměnu psaníček, dotyk jako součást choreografie. Při tanci zvaném volta byla tanečnice dokonce zvedána za korzet. Tzv. galliardy zase dávaly prostor tanečníkovi, aby předvedl rychlou sekvenci skoků a uchvátil ženu svými dovednostmi. Obrazy jsou mimořádným důkazem, že se tyto tance skutečně provozovaly. Zcela unikátní je vystavení fragmentů obrazu ze sbírky Rudolfa II. Jedná se o svatbu Antona II. Fuggera a Barbary Montfortové od Augsburského mistra konce 16. století. Je zde zachyceno svatební procesí. Pravděpodobně tančí pomalý "paví tanec" tzv. pavanu.
Baroko dalo tanci preciznost provedení, základní baletní pozice a také práci rukou. Zvláštní zájem o tanec dokládá francouzský panovník Ludvík XIV. Stačí si vybavit jeho roli Apollóna v několikahodinovém baletním maratónu z filmu Král tančí. Tanečníci se rádi v průběhu taneční noci přestrojovali. Ideální příležitostí tak byly maškarní bály, kde se střídaly masky pastevců s kostýmy comedie dell´ arte nebo orientální róby. Ludvík XV. ve své vynalézavosti vyhlásil i ples v kostýmech keře. Přirozeně se převleky nosily během karnevalových oslav. Na výstavě najdeme obrazy karnevalových rejů z Benátek, Říma či Neapole.
Umělci si v baroku všímají i tanečních projevů na vesnici. Typickou událostí bylo posvícení, kde se jedlo, pilo, hodovalo, ale také tancovalo. Jednalo se o divoké kruhové tance navazující snad na předkřesťanské rituály. Oproti ladným šlechtickým pohybům bylo chodidlo ve flexi. Vesničané jsou zobrazeni v poněkud karikaturní poloze. Doprovodným nástrojem byly nejčastěji dudy považované také za symbol ďábla nebo mužského přirození. Mimochodem šlechtici se těchto tancovaček velmi rádi účastnili. Obrazy jsou v této oblasti jediným dokladem pro rekonstrukci.
Kromě obrazů, maleb a grafik, jsou zastoupeny na výstavě také sochy nebo produkty uměleckých řemesel. Motivy tance zdobí předměty denní potřeby jako sklo, porcelán, ale i třeba vějíře. Ten byl nezbytnou taneční rekvizitou a pokud se jej dáma potřebovala zbavit, mohla jej schovat do rukávu nebo do korzetu. Dáma také pomocí vějíře dávala najevo náklonnost či nezájem. Součástí výstavy jsou rovněž taneční manuály, které obsahují popis kroků, náčrty choreografií, obrázky, jež nabádají, jak držet při tanci klobouk, kapesníček nebo také zbraň, která se neodkládala. Obdivovat můžeme i nejstarší taneční manuál Nuove Inventioni di Balli od Cesara Negriho. Protože k tanci je třeba hudba, představuje nám výstava hudební nástroje, které sloužily k doprovodu jako je loutna, kapesní housle pro taneční mistry, různé druhy fléten nebo také lehce přenosná skřínka zvaná virginal podobná klavíru. K dotvoření představy taneční produkce jsou důležité kostýmy. Zatímco renesance neznala speciální oděv, v baroku již profesionální tanečníci vystupují v odlehčených kostýmech a ve zvlášť jemné obuvi, aby umožnila tanec na pološpičce.
Velkorysá koncepce výstavy umožňuje návštěvníkům zhlédnout četná taneční vystoupení nebo se zúčastnit některé z tanečních dílen a naučit se dobový tanec. Nabízí se odborné přednášky a prohlídky. K doprovodným aktivitám patří také programy pro děti a mládež. Kromě katalogu bylo vydáno DVD, na němž se podíleli přední choreografové a tanečníci historických tanců. Většina akcí probíhá přímo v prostoru výstavy a časová posloupnost programů umožňuje strávit zde příjemné odpoledne. Výstavní sál je řešen symetricky v souladu s tancem samotným. Paneláž je totiž sestavena podle grafického zápisu barokního tance.
