Polednice
V roce 2007 ocenila německá kritika jako nejlepší německy psanou knihu příběh ženy, která celý život s něčím bojovala. Ve chvíli, kdy už nemá sílu, zanechává na konci 2. světové války svého osmiletého syna na nádraží jen s kufříkem a adresou strýce a dalších 10 let s ním ztrácí kontakt. Abychom pochopili tento zdánlivě necitelný a krkavčí čin vylíčený hned v prologu, musíme se ponořit do traumat, která ji formovala.
Inteligentní Helena vyrůstala ve stínu starší a oblíbenější sestry Mary a s matkou, u které se prohlubovalo šílenství objevivší se po ztrátě synů. Helena, jako poslední nechtěné dítě, postrádala lásku ze strany otce i matky. Nechápala matčino stranění se společnosti, dokud jí nebyly vysvětleny její židovské kořeny, které v protestantském Budyšíně vyvolávají opovržení. Otec vlastnil prosperující tiskárnu, které se po jeho odchodu do války ujala malá Helena. Když se vrací z 1. svět. války jako invalida, nedokáže svým dcerám pomoci. Po jeho smrti se dívky o sebe musí postarat samy. Poválečná bída tiskárně nepřeje, a tak se Mary a Helena uchylují k tetě Fanny do Berlína. Helena poctivě studuje i pracuje jako zdatná lékárnice a ošetřovatelka, Mary se především společensky baví a propadá morfiové a kokainové závislosti. Ani opravdová Helenina láska nemůže skončit jinak, než tragicky. Snoubenec umírá při nehodě a Helena sbírá síly pro další přežití. Věnuje se ošetřování obětí další války, která decimuje Evropu.
Potkává muže, Němce, který věří v její nevinnost a chce si ji vzít, přestože mu řekne o svém částečném židovském původu. Zfalšuje její doklady a z Heleny se stává Alice. Stejně "lehce", jako opustila matku, opouští definitivně minulost. Ovšem za cenu manželství bez lásky a citu. Početí syna je dílem náhody a ona se s tím smíří, jako se doposud smiřovala se vším. Manžel ji opouští, končí válka a vše německé je špatné. Znásilnění ruskými vojíny je poslední událostí, která ji dohnala k tomu, aby dala svému synovi šanci žít jinde a jinak. V podstatě se ale od svého syna odvrací stejně, jako k ní byla lhostejná i její matka, jíž se stále více podobá. Z chytrého a inteligentního děvčete se stává osudem týraná a štvaná žena, bez minulosti i budoucnosti. Jaké jsou její další osudy se čtenář nedoví.
Psychologická a mravní linie se vine celým románem a je detailně popisována, aby pozvolný pád společnosti i celé Heleniny rodiny co nejvíce vynikl. Vítězí patetické popisy deprimujících událostí, které nedokáží zjemnit ani ojedinělé chvilky štěstí. Román se snaží polemizovat o původu a síle mateřské lásky, která bývá idealizována jako nezničitelná. V těžké době mezi dvěma světovými válkami se ale z matek stávají polednice - bytosti bez citu. Také inteligence a emancipace se stávají obětí válečného období, důležitější vlastností je živočišná touha přežít.A Helena i její syn přežili. Překvapivé je, že tak složitou dobu a její oběti dokázala detailně popsat relativně mladá autorka.
Julia Francková, Polednice, překlad L. Topoľská, Brno, Jota 2008, 336 s.
