Bůh masakru a Debris aneb Podvědomí na scéně
Texty francouzské dramatičky Yasminy Rezy (1959) dokáží diváky zaujmout spádem i vtipem, a přesto je v nich vždy něco navíc, co je povyšuje nad množinu "dobře napsaných her": odkrývají lidskou psychiku - až na dřeň. Divák se směje, a přitom překračuje hranice toho, co postavy her skrývají, a jako na dlani vidí i to, co ony o sobě sotva tuší. Reziny hry ale takto fungují jen tehdy, jsou-li přesně interpretovány. Podobně, jak to dokázali inscenátoři Boha masakru v pražském Činoherním klubu.
V úvodní scéně sedí dva manželské páry v obývacím pokoji a mlčky poslouchají Goldbergovské variace. Nic se neděje. A přitom je po těch nekonečných minutách, v nichž se stupňuje napětí, jasné, s kým máme tu čest. Advokátu Rillemu (Vladimír Kratina) jde Bach na nervy. Bodejť, když se ženou (Miroslava Pleštilová) přišli za manželi Houllieovými (Ivana Chýlková a Jaromír Dulava) jen kvůli tomu, aby vyřešili rvačku svých synů. Konverzace a jevištní akce pak od onoho záměrně statického začátku gradují jak Ravelovo Bolero.
Na co zajímavého do divadla? Stanislava Dufková zve do Činoherního klubu na inscenaci Bůh masakru.
K mistrné práci režiséra Ondřeje Sokola s časem a rytmem se přidává schopnost herců přesně a úsporně charakterizovat postavy - od minimalistického detailu až po expresivní výbuch citů. Dění, jímž se svrchovaně bavíme, se před námi odvíjí s lehkostí bulvární konverzační frašky, zároveň ale do něj prosakuje podvědomí hrdinů a před námi se odkrývají tajené animozity života v páru, faleš leckterých kulturních a etických klišé i dravčí podstata existenčního boje.
Yasmina Reza: Bůh masakru (recenze)
Bůh masakru
Zcela jiným způsobem odkrývá lidské podvědomí hra Debris Angličana Dennise Kellyho (1970), inscenovaná Dejvickým divadlem. Expresivita a obrazivost autora nemají daleko k Lautréamontovi a Célinovi. Režisér Miroslav Krobot však skvěle využívá poetiky "coolness" dramatiky, k níž může být autor řazen. Výmluvná je hned první scéna, ve které Michael, jeden ze dvou mladých hrdinů hry, vypráví, jak v den jeho šestnáctých narozenin spáchal před jeho zraky otec sebevraždu. Václav Neužil coby Michael volí nevzrušivý klidný tón a vyzvedává především technické detaily, jimiž se otci v činžákovém bytě a bez jakékoli pomoci podařilo ukřižovat a posledním dechem zvolat: "Synu, proč jsi mě opustil!"
D. Kelly: Debris - recenze Jany Soprové
Inscenace odkrývá blasfemický humor podtextu hry a přitom nechává plně vyznívat i syrovou, opulentní a ze sféry přírody hodně čerpající obraznost jejího textu. Co je však nejdůležitější - dokonale balancuje na hraně pravdy a fikce, takže divák stále váhá, zda si Michael a jeho sestra Michelle příběhy o sobě a svých mrtvých rodičích vymýšlejí, nebo jen s nadsázkou sdělují, co skutečně zažili. Tuto dvojlomnost posiluje i to, jak Martha Issová v roli Michelle mísí výrazový minimalismus s kapkou naivity sugerující dětskou nevinnost. Splývání světa, v němž mladí žijí, se světem, jenž žije v nich, je umocněno kostýmy a scénou Jana Štěpánka. Někdy se hrdinové převléknou za plyšové hračky, jindy jsou svědkem jejich dlouhých monologů velcí hadroví panáci. Potřeba láskyplného vztahu je tak silná, že když ho nemáme, stvoříme si ho i ze střepin, trosek, zbytků a odpadu. Což je ostatně i význam anglického a francouzského slova "debris".
Debris v Dejvickém divadle
