Fotograf Jindřich Štreit v Moldavsku

"Pro mě osobně to byla velmi důležitá cesta, která mi pomohla rozšířit obzory. Měl jsem možnost se seznámit s naprosto jiným světem a to je pro fotografa vždy inspirující. A co se týká Charity, tak je to zase záležitost toho, že se divák na výstavě nebo v kalendáři či knize dozví, jak se žije v Moldavsku a jaké aktivity tam Charita Česká republika má."

S Charitou jste začal spolupracovat už v roce 2003. Tehdy jste podnikl cestu do Čečny a do Ingušska. Jak tahle spolupráce vlastně vznikla?

"Byl jsem osloven Charitou, abych se pokusil podívat do Čečny a Ingušska. V té době jsem z toho měl docela obavy, protože Čečna byla ve válečném konfliktu a já přece jenom nejsem fotograf, který by se věnoval válečným událostem. Nejsem fotograf, který se specializuje na tuto problematiku. Přesto jsem tam odjel a nelituji toho, protože to, co jsem tam zažil a co jsem tam viděl, bylo nesmírně zajímavé a inspirující. A po humanistické stránce velice potřebné."

Narozdíl od tehdejšího Čečenska Moldavsko není v žádném válečném konfliktu, dá se mezi těmito dvěma zeměmi najít nějaký společný jmenovatel?

"Domnívám se, že je to právě v tom, jak místní lidé přistupují k životu. Čím mají méně, tím si života více váží a dokáží s ním více zabojovat. A řekl bych, že nejsou tak rozmazlení."

Jak se obyčejní Moldavané tvářili na to, že k nim dorazil člověk s fotoaparátem a chtěl zaznamenat způsob jejich života a momentální situaci?

"Kdybych tam přijel sám, byla by pro mě situace velmi složitá, než bych vysvětlil, proč jsem tam. Naštěstí jsem v Moldavsku byl jako host přátel z Charity, kteří už tam dlouho pobývají. Tím pádem se mi otevřely dveře a mí přátelé mi pomohli vybudovat most mezi lidmi, které jsem fotil, a mnou."

Jaká ze situací, které jste v Moldavsku prožil, ve vás zanechala nejhlubší stopu? Co se stalo vaším největším zážitkem?

"Vůbec nejsilnější moment, který jsem tam prožil, byl moment, kdy jsem fotografoval v jednom domově důchodců. Přišel jsem tam do pokoje, ve kterém právě zemřel člověk. Celý den jsem potom sledoval, jak se s tím člověkem nakládá. A to bylo velmi silné."

Kolik jste pořídil snímků a jak těžké je teď z nich vybírat ty, které diváci uvidí na výstavě?

"Přesně nevím, asi kolem tří čtyř tisíc. Všechen ten materiál je velmi zajímavý. Fotografoval jsem jednak klasicky Leicou na černobílý materiál a také jsem použil malý digitál, takže můžeme kombinovat jak snímky černobílé, tak barevné. Připravuje se výstava i kalendář. Uvidíme, co bude dál."

Máte za sebou dvě cesty, které jste podnikl pro Charitu, kdyby vás Charita oslovila s dalším plánem, šel byste do toho?

Určitě bych neváhal, spolupráce s Charitou je úžasná. Myslím si, že ta práce, kterou tam dělají, a jejich poslání je neuvěřitelné. Jak v Moldavsku, tak v Čečensku jsem byl opravdu hrdý na to, že jsem Čech. Ti lidé, kterým je pomáháno, to neberou jako samozřejmost, ale vnímají to jako obrovskou pomoc České republiky. Právě toto je důležité zdůraznit. Viděl jsem, jak peníze ze sbírek, které se tady dělají, tam konkrétně pomáhají všem potřebným.

Nacházíme se v době adventní, za chvíli budou Vánoce. Všude vidíme nejrůznější nabídky na to, jak a komu pomoci. Lidé tedy otevírají nejenom svá srdce, ale i své peněženky. Kam doporučuje Jindřich Štreit nasměrovat pozornost?

"Velmi potřební jsou staří a nemohoucí lidé. A právě s nimi jsme se v Moldavsku setkávali. To byl hlavní cíl a poslání naší cesty. My jsme jezdili po vesnicích, kde Charita vybudovala zdravotnická zařízení, kde platí zdravotní sestry, které chodí individuálně do rodin za starými lidmi a pomáhají jim. Když jsem viděl, to, jak s nimi zacházejí a jak jejich klienti čekají na tuto pomoc, tak jsem si říkal, že právě toto je služba, která má smysl a je nesmírně potřebná."