Více vědy, méně agentů
Jednou z hlavních myšlenek, kterou se minulý týden při nástupu do funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů uvedl docent Jiří Pernes, bylo sdělení, že ústav nadále nehodlá stavět svoji činnost na vyhledávání agentů bývalé Státní bezpečnosti.
Chtělo by se říci "zaplaťpánbu", a to nejen proto, že poněkud ustane celkem zbytečná skandalizace některých populárních osobností, ale že také oslabí fascinace slovem agent, které už od dob Sabinových zaujímá v mysli tohoto národa tak zvláštní místo.
Mám s tím z posledních dnů i jistou osobní zkušenost. Jeden časopis mě vyzval, abych napsal něco méně známého o životě a neblahém díle Zdeňka Fierlingera, jemuž u nás historici stále nevěnují tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Nuže napsal jsem to a ono, ale ani slovem jsem se nezmínil o tom, že by Fierlinger byl či nebyl sovětským agentem - prostě proto, že to nevím a nějaké věrohodné důkazy k tomu chybějí.
Článek celkem v pořádku vyšel jen v redakčním úvodu se aspoň zmínka o nejistém Fierlingerově agentství musela objevit. Na protější stránce v článku jiného publicisty se však výslovně konstatuje, že spolehlivé prameny o spolupráci Zdeňka Fierlingera se sovětskou tajnou službou prostě neexistují. Zato česká agentománie se v tomtéž materiálu snaží uplatnit nový objev, že totiž agentem MKVD byl Fierlingerův bratr Jan, který za války působil jako vicekonzul v New Yorku. Měla ho odhalit CIA mezi dvěma stovkami agentů MKVD a GRU při dešifrování sovětských telegramů z New Yorku, které tehdy Američané pro jistotu zachycovali. O nějakých konkrétních faktech vyplývajících z agentství Jana Fierlingera nejsou ovšem nikde žádné stopy. A přenášení tohoto zřejmě prokázaného agentství na bratra Zdeňka považuje sám autor článku za zcela neprokázané.
Máme-li zkoumat jako celek oba totalitní režimy, které nás ve 20. století zasáhly, pak musíme vycházet z jejich skutečných historických příčin, projevů a důsledků. Zde i docent Pernes asi narazí na zřejmou chybu, jíž se autoři zákona o vzniku tohoto ústavu dopustili - totiž že z vymezení příslušných období obou totalit přímo vyškrtli čas jejich bezprostřední přípravy k převzetí moci. Pro první toalitu je to období takzvané druhé republiky a pro tu druhou období těsně po válce v letech 1945 - 1948.
Za druhé není možná docela přesně jasno co znamená slovo totalita.Pro mne, který jsem oba ty režimy jak se patří zažil, nejde ani tak o nějaký režim formální neexistující jednoty národa, ale o režim totálně násilný zbavující celý národ svobody. Lze téměř s jistotou říci, že při všech nedostatcích dne 14. března 1939 a řekněmě 20. února 1948 u nás ještě totalita nebyla, zatímco 15. března 1939 a 25. února 1948 už byla. Teprve od těchto dnů bylo nutno počítat zcela reálně s tím, že skončila byť i oslabená svoboda tisku, že přestal platit právní řád zaručující nedotknutelnost lidských práv a svobod - zkrátka, že nastal stav, kdy si úplně každý občan přestal být jistý nejen svým majetkem a svobodou rozhodování, ale i svobodou osobní a někdy i životem.
Tento stav nezavinili nějací agenti, ba ani přímí představitelé těchto režimů. Vedla k tomu zpravidla mnohem složitější cesta příprav, kdy se nástupu totality ještě dalo zabránit a tím se vyvarovat i nepředstavitelných škod nejen hmotných, ale především morálních. Studium totalitních režimů by tedy nemělo vést jen k historické registraci toho, co tyto režimy napáchaly, ale také k tomu, jakými přesnými znaky se vyznačovala jejich příprava. To platí i pro současnost a budoucnost, kdy se podobné situace mohou objevit. Nestačí zde jen názvy jako nacismus, fašismus či komunismus. Ostatně i mezi pojmy, které tato tři slova označují, by se při opravdu vědecké práci mělo přesně rozlišovat - což se mnohdy po ruském způsobu nečiní a nacismus si i lidé velmi vzdělaní stále ztotožňují s fašismem, ačkoliv fašismus například neměl v programu jeden z největších zločinů nacismu - tedy holocaust.
Je tedy nutné mít jasno především o základních pojmech a jejich slovních označeních, což se často opomíjí a vstupuje se rovnou doprostřed věcí. Přitom si patrně nejlépe uvědomíme, že hlavní obětí totalit je vždy běžný člověk zbavený se přirozené svobody. Toto nelze jinak než stále hlídat, odkud by na nás mohla nějaká nová totalita číhat. Na to bychom měli především myslet při nastávajících volbách, jejichž existence a význam nás přesvědčují, že režim, v němž žijeme, totalitní není. Ale při troše neopatrnosti, špatné volbě a ignorování právního řádu by to mohlo být i jinak.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
