Sozanského Skelety v Museu Kampa
Výstava Skelety v Museu Kampa mapuje nejdůležitější projekty Jiřího Sozanského ze 70. a 80. let minulého století. Představuje však také jeho práce z posledních 5 let.
„Dnes, podobně jako v 70. letech, můžeme hovořit o duchovním vyprázdnění, apatii a úpadku české kultury a společnosti obecně,“ přibližuje hned v úvodních informacích malíř, grafik a sochař Jiří Sozanský styčné body mezi díly, která jsou na výstavě k vidění. V prostoru konírny Musea Kampa najdeme nejprve grafické listy z cyklu Suterén z roku 1979. Již zde vystupuje na povrch Sozanského ústřední téma, kterým je osamocený člověk ztracený a bloudící uprostřed obřích domů, studeně narýsovaných interiérů či monumentální architektury. Jako kdyby to, co vystavěl, jej přerostlo a uvěznilo, zůstali jen bludné chodby a zdi. Výstava pokračuje cyklem Dny a roky mojí matky, který je z počátku 80. let ještě intimním dokumentem stáří, aby se na konci stejného desetiletí změnil ve znepokojující dokument umírání a smrti a to nejen z pohledu syna. Zatímco začátek cyklu portrétuje Sozanského matku, která se jen těsně nedožila společenského převratu v listopadu 1989, skrze nepatřičně klidné, a proto zraňující pohledy do zrcadla, s rukama plnýma rodinných fotografií, nebo mezi medikamenty a originály lékařských zpráv, jeho konec působí desktruktivně prostřednictvím bezmoci, jíž přínáší poslední dny člověka. Ve stejné části výstavy najdeme dále rekonstrukce v bronzu původně dřevěných Skeletů, Modelů mezních situací a také nejčerstvější velkou autorovu práci z bronzu nazvanou Mater Mortis. Ta, stejně jako velkoplošné studie tohoto projektu, připomíná proces s Miladou Horákovou.
Tím se dostáváme k dalšímu zásadnímu rysu autorovy tvorby - Jiří Sozanský nikdy nestál stranou toho, co se ve společnosti děje. Stačí jen jmenovat další sousoší: Pocta Janu Palachovi, Rok šedesátý osmý nebo jeho slavné enviromentální projekty z 80. let, dokumentované prostřednictvím fotografií či filmu v druhé části výstavy v mezaninu Musea Kampa.
Jde především o projekt památníku obětem politických věznů ve Valdicích, v rámci něhož se Sozanskému podařilo přímo v nejtvrdším českém žaláři instalovat na začátku 90. let obří železobetonová torza lidských postav drcených na 100 způsobů těžkými betonovými kvádry, mučených rezavými řetězy apod. Je nezbytné připomenout, že nedávno byly tyto plastiky z útrob věznice kontroverzně vystěhovány, čímž prakticky ztratily obsah. Výstava přibližuje i další Sozanského enviromentální práce ve zdevastovaném Mostě nebo výstavu v Terezíně, za jejíž uspořádání i „mylnou propagaci“ dostali všichni zůčastnění od tehdejšího režimu za uši. Přesto paměť, ať si jakkoli sžíravá, se v díle Jiřího Sozanského ani dnes neschovává do kouta...
Výstava Jiřího Sozanského Skelety potrvá v Museu Kampa ještě do 19. září.