Mobilita vědců – nucená i dobrovolná

17. říjen 2011

Věda je dnes skutečně mezinárodní záležitostí – odborníci, kteří bádají, ale i ti, kteří svůj obor vyučují, často mění působiště a přecházejí z jednoho výzkumného ústavu či univerzity na jiný, velmi často zahraniční.

Migrace vědců – jak se tomuto jevu odborně říká – však není zdaleka jen fenoménem současné doby, docházelo k ní i v minulých staletích. Migrace přitom nemusela být vždy jen dobrovolná, vedená vědeckými zájmy, ale často byla vynucená politickou či společenskou situací.

Střední Evropa vzhledem ke své strategické poloze i politické historii je a v minulosti byla důležitou křižovatkou. Její univerzity, technická učení i vědecké instituce přitahovaly a přitahují badatel i z jiných částí Evropy a světa. Výrazný pohyb učenců pak vyvolaly totalitní režimy – fašistický i později komunistický.

Jaké byly důsledky dobrovolné i nucené migrace vědců a dalších odborníků mezi univerzitami od osvícenství do současnosti, čím tento pohyb obohatil vědu a vzdělanost – ale také fenomén hostujících profesorů: to byly otázky, kterým se věnovali odborníci na mezinárodní konferenci Univerzity ve střední Evropě – křižovatka učenců z celého světa.

Jana Olivová pozvala k mikrofonu docentku Soňu Štrbáňovou z Kabinetu dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a docenta Petra Svobodného, ředitele Ústavu dějin Univerzity Karlovy a Archivu Univerzity Karlovy.

Jak připomněla docentka Štrbáňová, hlavním pořadatelem konference byla Univerzita Karlova a podnět k jejímu konání dala Evropská společnost pro dějiny vědy.

autor: Jana Olivová