Jan Kristofori: Ještě jsem neskončil
Pravděpodobně úplně první výtvarnou výstavu v novém roce zahájí v úterý 3. ledna v 18 hodin Galerie Diamant Spolku výtvarných umělců Mánes na rohu ulic Rettigové a Lazarská v Praze 1.
Výstava nazvaná „Ještě jsem neskončil“ je výběrem z celoživotního díla malíře, grafika a ilustrátora Jana Kristoforiho, který se narodil v roce 1931 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi a zemřel v roce 2004 v Praze.

Jan Kristofori byl v padesátých letech odsouzen k deseti letům vězení za to, že ilustroval několik letáků. Odseděl si plných sedm let, během kterých byl nucen k těžké práci v Jáchymově a Příbrami. Jeho kresby z vězení byly vydány v bibliofilském výboru Motáky v roce 1993.

Na přelomu 50. a 60. let se věnuje strukturální abstrakci, vytváří řadu asambláží a strukturálních objektů, později do jeho malby vstupuje písmo, notové záznamy i lidská figura. V roce 1969 emigroval s rodinou do Norska, kde již v roce 1970 začal pracovat na rozsáhlém malířském cyklu „Lidská práva“.
Vedle malířské práce patří k jeho výtvarnému dílu i početné konvoluty kreseb a také knižní ilustrace – ilustroval na 150 knih, mimo jiné díla Franze Kafky, Alexandra Solženicyna, Karla Čapka, Ivana Diviše, Jaroslava Seiferta a dalších autorů.
Karel Oujezdský si v Galerii Diamant pozval k mikrofonu umělcova syna Roberta Kristoforiho. Zeptal se ho, zda název výstavy „Ještě jsem neskončil“ byl vybrán záměrně nebo náhodně.
Výstava bude otevřena do 29. ledna. A možná nebude na škodu ocitovat slova malíře Jana Kristoforiho otištěná v závěru jeho monografie Ještě jsem neskončil vydané v roce 2001 v nakladatelství Fortuna: „Do nového tisíciletí přeji všem kromě svobody také schopné politiky, kultivovaná média, kvalitní umělce a bezpečný život bez podvodníků a zlodějů. Do nového tisíciletí posílám výzvu všem lidem dobré vůle, aby nezapomněli na úsměv, vlídnost, laskavost a slušnost.“
Nejposlouchanější
-
Leoš Kyša: Syndikát. Mrazivá detektivka o nebezpečném pronikání umělé inteligence do našich životů
-
Bohumil Hrabal: Proluky. Kersko, jeho obyvatelé i Hrabalovy kočky jako rámec situace po okupaci 1968
-
Antonín Pelíšek: Dům číslo 18. Jeden z tisíců podobných a přece jedinečných příběhů ze Sudet
-
Česká filharmonie a Semjon Byčkov, Šostakovič a Strauss. Záznam přímého přenosu z Rudolfina