Milena Balcarová-Fischerová – Věrni zůstaneme
* 24. 10. 1905 – † 4. 3. 1945, lektorka a dramaturgyně
Především spisovatelka a autorka, také herečka, dramaturgyně a spolu se svým manželem i politická aktivistka, to byla Milena Balcarová-Fischerová. Svůj život spojila s rozhlasem nejprve jen okrajově a až za války se mu propůjčila zcela. Nebyla sice dlouhodobou zaměstnankyní, přesto se do dějin rozhlasu zapsala jako autorka několika her a dramaturgyně pořadů. Svobodu a nakonec i život ji nestála odbojová práce v rozhlase, ale především její politické aktivity v Petičním výboru Věrni zůstaneme.
Narodila se 24. října 1905 v Praze. Od mládí ji přitahovalo divadlo a umění obecně. Divadlo sama hrála, psala také povídky a vlastní divadelní hry. Po gymnáziu sice nastoupila na obchodní školu, ale tu nedokončila. Zřejmě právě proto, že ji svět divadla přitahoval daleko více. Začala místo obchodní školy soukromě studovat herectví u Anny Iblové. Podařilo se jí získat malá angažmá v divadle Akropolis a v Divadle na Vinohradech. V roce 1926 se provdala za Dr. Josefa Fischera, pozdějšího docenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a významného filozofa a překladatele. Vedle své herecké dráhy tak ještě pomáhala svému manželovi s překlady a úpravou textů.
Dva roky po svatbě se manželům Fischerovým narodila dcera Soňa a o další dva roky později dcera Olga. Když děti povyrostly, našla si Milena Balcarová-Fischerová částečné zaměstnání v Československém rozhlase, pro který jako externí spolupracovnice od roku 1933 psala dramatizace divadelních her. Sama také v několika dramatizacích účinkovala a některé i režírovala. Vedle toho psala ještě rozhlasové hry. Velký divácký úspěch měly především dvě její veselohry Babička nekandiduje a Obě. Dále je autorkou her Olympijský vítěz, Sokyně či Malostraňák. Před válkou stihla napsat ještě román Můj bratr Giulio, ten ovšem vyšel až posmrtně v roce 1945.
Manželé Fischerovi proti fašismu
Mimo zaměstnání byla velmi aktivní v různých levicových hnutích spolu se svým manželem Josefem. Ten byl vůdčí osobou Dělnické akademie, nezávislého sdružení levicových intelektuálů, které již v polovině 30. let velmi silně vystupovalo proti nastupujícímu fašismu v Itálii, Španělsku a nacismu v Německu. Fischer byl publikačně velmi činný, napsal mnoho protifašistických článků, organizoval besedy, snažil se hovořit s politiky. Spolu se svými přáteli také založil Společnost přátel demokratického Španělska a účastnili se Světového sdružení pro mír. Ve svých textech neustále upozorňoval na nebezpečí fašismu pro celou Evropu a bojiště občanské války ve Španělsku viděl jako předehru k velké válce evropské. Toto tušení se sice později naplnilo, ale jeho apely nikdo nevyslyšel.
Na jaře roku 1938 skupina kolem Josefa Fischera sepsala manifest Věrni zůstaneme. Jeho cílem bylo mobilizovat československou veřejnost před hrozícím nacistickým nebezpečím. Tento text a navazující činnost Josefa Fischera a jeho skupiny se staly základem pro pozdější odbojovou organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), který byl v počátku války jedním z nejdůležitějších odbojových seskupení. Po okupaci se PVVZ stal součástí Ústředního vedení odboje domácího a vyvíjel zpravodajskou i sabotážní činnost. Publikoval protinacistické texty a letáky, organizoval přechod odbojářů do zahraničí a pomocí vysílačky Sparta udržoval kontakt s exilovou vládou v Londýně.
Kvůli okupaci se také museli manželé Fischerovi nechat rozvést. Josef Fischer byl Žid, a navíc klíčovou osobností PVVZ, od počátku okupace tak byl v hledáčku gestapa a bylo jasné, že nebude moci žít normálním životem. Pro bezpečí rodiny a zamaskování odbojové činnosti manželky Mileny se tak v roce 1940 jejich manželství oficiálně skončilo. Samozřejmě se ale stýkali i nadále. Oba se podíleli na aktivitách PVVZ, scházeli se v bytě v dnešní ulici Anny Letenské a účastnili se porad výboru. Konkrétní aktivita Mileny Balcarové-Fischerové v rámci PVVZ není známa. Je ale pravděpodobné, že se jako zkušená spisovatelka a dramaturgyně podílela se svým manželem na tvoření textů PVVZ a na jejich šíření.
Kvůli přechodu manžela do ilegality se ale zhoršila ekonomická situace rodiny. Musel totiž opustit své zaměstnání a nejisté výdělky externí spolupracovnice pro potřeby rodiny nestačily. Milena Balcarová-Fischerová tak v roce 1940 požádala Československý rozhlas o přijetí do plného pracovního poměru. Vedení rozhlasu jí vyhovělo a ona začala každodenně pracovat jako lektorka a dramaturgyně v literární redakci. Zaměstnankyní rozhlasu se tak stala de facto už jako členka odboje. A i přestože byla aktivní v PVVZ, dokázala se věnovat práci v rozhlase naplno. Její nadřízený o ní napsal následující posudek: „Balcarová je velmi inteligentní, neobyčejně pilná a svědomitá – pracuje neustále ku prospěchu. Je iniciativní, sama hledá práci. Pro její inteligenci a preciznost bylo by možno použíti ji jakkoliv jinak v rozhlase.“ Jiný její kolega F. K. Zeman o ní napsal: „Člověk vzácné ušlechtilosti, velké životní energie, člověk, který miluje lidi a svět a chtěl by mu dát ze sebe všechno nejlepší.“
Cena za věrnost
Na podzim roku 1941 se gestapo dostalo na stopu Petičního výboru Věrni zůstaneme a začala první vlna zatýkání. Pozatýkána byla velká část aktivních členů PVVZ a skupina jako taková téměř zanikla. V této době byla zatčena i Milena Balcarová-Fischerová, pro kterou si gestapo přišlo přímo do její rozhlasové kanceláře 26. listopadu 1941. Ihned byla odvezena do vazby a podrobena výslechům. Následně ji stanný soud odsoudil za přípravu velezrady a poslal do koncentračního tábora Ravensbrück, kam byla převezena 13. ledna 1942. Její spoluvězeňkyně z Ravensbrücku, mezi kterými byla i manželka rozhlasového kolegy Ing. Jaroslava Kleinera, později vzpomínaly, jak i v koncentračním táboře Milena Balcarová-Fischerová organizovala divadlo a do poslední chvíle doufala v dobrý konec. Její manžel unikl první vlně zatýkání a ona netušila, že byl zatčen několik měsíců po ní. Mohla tak alespoň doufat, že on válku přežije a postará se o děti.
Spoluvězeňkyně Vlasta Sísová po válce sepsala vzpomínku: „Pracovala, zpívala a věřila pevně, že se vrátí. Nebylo náhodou, že na kavalci našli po její smrti drobnou knížečku francouzského filosofa L'espérance, v níž až do poslední chvíle četla. A přece tesknila po domově a po dětech. Každá snídaně bude svátkem, až se vrátím domů, psala, nejšťastnější den bude, až vás uvidím.“ Na jaře roku 1945 ovšem v táboře onemocněla. A místo toho, aby jí byla poskytnuta lékařská péče, rozhodl táborový lékař, že odsouzená, v jejíchž přijímacích dokumentech byla poznámka „návrat nežádoucí“, bude zabita v plynové komoře. Ve vzpomínkách spoluvězeňkyň se dochovaly poslední momenty jejího života: „Plynová komora byla nedaleko tábora. Odsouzená se musela vysvléci, do ruky dostala ručník a mýdlo. Pak se otevřely kovové dveře komory. Na stropě byly sprchy a z nich byl pouštěn plyn. Když volali jméno Mileny Balcarové-Fischerové, zbledla a na čele jí vystoupil pot. Ale ani nezanaříkala. Do plynové komory šla statečně první. Kolem bylo cítit jaro, naplněné letos tolika přísliby, jaro, které už odsouzená neměla viděti rozkvést.“
Zdroje:
BĚHAL, Rostislav. Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, Praha, 1966.
Docent Dr. Josef Fischer. Věstník židovské náboženské obce v Praze. 1968, č. 11, s. 1–18.
KUKLÍK, Jan. Petiční výbor Věrni zůstaneme v období Mnichova a za druhé republiky. Československý časopis historický. 1969, roč. 17, č. 5.
ROTHKIRCHEN, Livia. The Jews of Bohemia and Moravia: Facing the Holocaust. Yad Vashem, Jerusalem, 2005. ISBN 978-0-8032-3952-4.
ZEMAN, F. K. Milena Balcarová. Týden rozhlasu. Roč. 1945, č. 32.
Archiv Českého rozhlasu, F. Osobní spisy, Milena Balcarová-Fischerová.
Národní archiv, F. Policejní ředitelství Praha 2 – Všeobecná spisovna 1941–1951, sign. F 967-9 Balcarová Milena.