Ecce Homo - Alois Podhajský

Byl jediným synem četnického strážmistra Františka Podhajského a rané dětství prožil v Jablunkově, kde navštěvoval německou základní školu. V deseti letech jej otec přihlásil na kadetku v Sankt Pölten, ale zranění jej vyřadilo z přijímacích zkoušek. Ve studiu pak pokračoval na německém gymnáziu v Těšíně, ale po incidentu s profesorem zpěvu musel školu v tercii opustit a nastoupil jako telegrafista ke dráze. Jako šestnáctiletý se přihlásil na pěchotní kadetku v Košicích, pak přešel po Prešpurku a po 4 letech ukončil školu jako nejlepší v ročníku. Pak nastoupil k pěšímu pluku č. 98 a postupoval v hodnostech přiměřeně meziválečné době. Jako poručík byl vyslán na Válečnou školu ve Vídni a po dvou letech byl přidělen ke generálnímu štábu. Ve třiceti byl určen k mapovacímu oddělení vojenského zeměpisného úřadu generálního štábu a otevřela se před ním kariéra vysokého štábního důstojníka.

Logo|foto:Český rozhlas

Generální štáb opouštěl Alois Podhajský jen když byl pověřen povinnou praxí u jednotek, jinak vyučoval v kursu štábních důstojníků zeměbrany a shodou okolností byl velitelem zeměbranecké pěší brigády č. 42 v Praze, když jej v hodnosti plukovníka zastihla světová válka. Po mobilizaci byla jeho brigáda vyslána v sestavě VIII. sboru 5. armády na srbskou frontu. Úspěšně překročila řeku Drinu, ale po oslabení fronty byli Rakušané nuceni ustoupit. Podhajský se vyznamenal jako velitel zadního odřadu a jeho zásluhou se dostaly zbytky ustupujících vojsk do bezpečí. Obdobně vynikl i při ústupu za řeku Sávu. R. 1915 byl Podhajský vyslán na ruskou frontu a počátkem června 1917 se s celou divizí přesunul na frontu italskou. Až v srpnu 1917 byl konečně poslán na zdravotní dovolenou a v září téhož roku obdržel hodnost polního podmaršálka. Na italské frontě bojoval až do konce války, v říjnu 1918 dokonce i proti vojskům britského XIV. sboru u Cimetty. Tady pro něj vyhlášením příměří skončila válka.

Po návratu do Vídně složil Podhajský přísahu mladé Československé republice a stal se vojenským velitelem pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. Podařilo se mu tady stabilizovat vojenskou situaci, ale odmítl sloužit na Slovensku pod vrchním italským velením (před pár dny proti Italům bojoval). Teprve po příchodu francouzské vojenské mise se ujal velení armádního sboru proti bolševickým Maďarům. Sbor musel nejprve sestavit, a při tom i při následné vojenské činnosti projevil velkou zběhlost. Válka s Maďary však brzy skončila, a Podhajský byl přijat do čs. armády jako generál ve výslužbě a teprve později jako armádní generál. Pověřován byl hlavně reprezentačními úkoly, neboť trval spor mezi důstojníky z legií a tzv. rakušáky. Až po vypuknutí Gajdovy aféry v r. 1926 byl dočasně postaven do čela Hlavního štábu, ale funkci předal po několika měsících generálu Syrovému. Ministr národní obrany Udržal jej pověřil vypracováním nového statutu generálního inspektora armády, úřadu již dříve zavedeného a pak zrušeného. Gen. Podhajský statut zpracoval a byl v květnu přes nesouhlas hlavního štábu a bez vědomí prezidenta jmenován do čela inspektorátu. Prezident po několika měsících toto rozhodnutí potvrdil. Gen. Podhajský pak přes své žádosti o odchod do výslužby setrval ve funkci do počátku r. 1934, kdy byl odvolán v souvislosti s reorganizací armády.

Logo|foto:Český rozhlas

Nadále se penzionovaný sedmdesátník Podhajský do politiky nepletl. Nebyl ani zatažen do odboje. Přesto byl po válce obviněn ze spolupráce s agrárníky a z přijetí německé penze za dosažená vyznamenání. Národní soud jej degradoval a zbavil vyznamenání, ale tento krok již generál nevnímal, neboť mu to kritický zdravotní stav nedovoloval. O Vánocích 1946 zemřel. Bylo mu 82 let. Hezký den!