Ecce Homo - Jan Werich

Jan Werich se jako herec zprofesionalizoval velmi brzy. Na počátku roku 1927 uvedli s Jiřím Voskovcem Vest pocket revue a na konci toho roku už byli stálou profesionální scénou. Že byl skutečným hercem, i když bez školení, dokázal v letech 1927-29, kdy hrál v Osvobozeném divadle i v experimentálních inscenacích Jindřicha Honzla, z nichž jeho výkon v titulní roli Jarryho grotesky Král Ubu byl kritikou vysoce hodnocen. Werich se inspiroval hodně herectvím amerických filmových komiků, což je nepochybné v jeho rolích ve filmech z let třicátých, jež byly adaptacemi úspěšných her Osvobozeného divadla: Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup!, Svět patří nám. Jen jednou před válkou hrál Werich ve filmu sám, a to tuláka a trestance ve filmu U nás v Kocourkově. Tehdy opět dokázal, že hrát dovede a umí stvořit postavu lidských rysů, nikoliv karikaturu, jak mu bylo někdy vyčítáno. Výrazně to potvrdil svými poválečnými filmovými a televizními rolemi, i když by se téměř daly spočítat na prstech obou rukou. Mezi nimi vyniká dvojrole kouzelníka a kastelána ve filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. A naše tak oblíbené televizní inscenace Medvěd, Kočár nejsvětější svátosti, Uspořená libra, Král a žena. A určitě neopomenutelná dvojrole ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař. A pohádka Byl jednou jeden král, kde se Werich výjimečně sešel s Vlastou Burianem, jehož si do role úředníka Atakdále vytrucoval na tehdejších mocipánech. A mohli bychom pokračovat, co prst, to zážitek. Já si dokonce pamatuji jakýsi černobílý Silvestr, přesněji na Silvestra vysílaný sestřih ze staršího Silvestra a tam také Jan Werich zazářil.

Logo|foto:Český rozhlas

Širokou a košatou (i fyzicky) osobnost Jana Wericha nelze v dějinách našeho divadla a filmu přehlédnout, ale stejně tak patří dětem, pro něž (a nejen pro ně) napsal pohádkovou knížku Fimfárum, a trempům, kteří si budou zpívat jeho a Voskovcovy a Ježkovy písničky a vůbec všem, kdo jsou ochotni za pomoci humoru podstoupit onen nekonečný boj s blbostí, v němž není možno vyhrát, ale v němž neradno ustat. Ale pozor na zmýlenou; ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to se nevyvraždit. Proto se nikdy nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposled. Hezký den!