Eliška Junková

6. březen 2013

"Paní Junková jest prvá a snad poslední žena, která naši českou vlajku zanáší ke startu velkých zahraničních automobilových závodů. A nevím, zda kdy dojde její význam dokonalého ocenění. Jezdí skvěle, je velmi odvážná, vydrží bez únavy neuvěřitelnou fyzickou námahu, je poctivým dříčem tréninku a překvapuje klidem. A osobně? Nedivím se, jak ohromný osobní dojem zanechá tam, kde se objeví. Její jeden start za hranicemi vyváží mnoho reprezentačních událostí všeho Československa. V tom vidím její velký význam, o kterém jsem přesvědčen, ale pochybuji, že bude kdy z pravých míst oceněn." Tak se vyznal z obdivu k Elišce Junkové Ing. Gut a touto svou výpovědí nám o ní dává poznat mnoho.

Logo

Eliška Junková se narodila v Olomouci jako Alžběta Pospíšilová 16. listopadu 1900 do rodiny zámečnického mistra a velkého vlastence, jako šesté z osmi dětí. Dětský věk přežily však jen čtyři, Bětka, její sestra a dva bratři. Bětka, které doma říkali Smíšek, své dětství líčí jako bezstarostné. Do školy chodila do ústavu Pöttingea, který byl kombinací rodinné školy, obchodní školy a vyšší školy dívčí. Bětka snila o cestování po světě, a tak její velkou láskou se staly jazyky, které se učila s velkou lehkostí.

Po dokončení školy v 16 letech nastoupila do nově zřízené filiálky Pražské úvěrní banky, burzovního oddělení, jako korespondentka. Zřízení pobočky měl na starost Čeněk Junek. Když po půl roce svou práci dokončil, byl pověřen otevřít další pobočku banky v Brně. Chtěl si s sebou vzít osvědčené pracovníky z Olomouce a byla mezi nimi i Eliška.

V Brně se Eliška se věnovala po práci i nadále studiu jazyků a zapsala se i do Janáčkovy hudební školy a sám Mistr Janáček se při četných návštěvách o její hře pochvalně vyjádřil. Přestože již v Olomouci bylo zřejmé, že Čeněk Junek věnuje Elišce více pozornosti než jen jako své podřízené, jejich vztah nebyl vyloženě romantický. Oba byli silné osobnosti a svou cestu k sobě teprve hledali.

Když práce Čeňka odvedla do Prahy, Eliška ho následovala. Složila státní zkoušku z angličtiny (k výborné znalosti němčiny je vedl otec od malička) a pustila se do francouzštiny. A protože jazyk se nejlépe učí v zemi, kde se jím mluví, rozhodla se pro stáž ve Francii. Podařilo se jí najít práci v zahradnictví pana Cariata v Antibes, který pěstoval na obrovských záhonech (28 ha) květiny, zvláště byl proslulý karafiáty.

Plně zaujatá prací o sobě tři měsíce nedávala vědět ani své rodině. Čeněk Junek se prý vyjádřil: "I kdyby byla na konci světa, já si ji najdu." Eliška však měla sen navštívit Cejlon, kam chtěla cestovat přes Španělsko, Gibraltar, severní Afriku, Přední Asii a indický subkontinent. Vydala se na cestu, ovšem španělští celníci ji nechtěli pustit. Zkusila to jinak - chtěla pracovat v kuchyni na britské lodi plující tím směrem, ale ani ve Velké Británii k cestě neobdržela vízum.

Čeněk za ní přijel do Francie. Oba se pak setkali v Paříži. Ne jako většina zamilovaných někde po Eiffelovou věží, ale na Autosalonu, který se právě konal. Junek se totiž vrhnul na motorismus. Eliška si tehdy řekla, děvče, máš-li jednou jít po jeho boku, pak se také musíš tělem i duší upsat těm zatraceným motorům. Už tehdy je oba uchvátil model Bugatti a bylo vidět, že se Eliška k lásce k automobilům moc přemlouvat nemusí. Získaly si ji na první pohled.

Při následující návštěvě Prahy se dala potají zapsat do autoškoly a složila na laurince řidičskou zkoušku. Když před svým odjezdem do Ženevy ukázala Čeňkovi vůdčí list, byl prý velmi rozradostněn. Junek naléhal na vdavky, ale Eliška zatím spěchat nechtěla.

Zatím Čeněk Junek začal závodit. V roce 1922 vyhrál závod Zbraslav-Jíloviště a téhož roku se vzali. Při svatbě se Alžbětě Pospíšilové nezměnilo jen příjmení, ale i křestní jméno. Česká Alžběta je v jiných jazycích Elisabeth a důvěrná zkratka zní Eli, Eliza. Tak jí všichni v zahraničí říkali. Z toho vycházela česká Eliška. Toto její oslovení přivezl domů vlastně Čeněk.

Na pařížském Autosalonu se setkali se s panem Ettorem Bugatti a chtěli si automobil u něj objednat. Domluvili se a on pak tuto událost komentoval: "Udělal jsem asi velkou hloupost. Slíbil jsem náš vůz dodat do nějaké té nové asijské země. Nu slíbil jsem to, Marco, tak ho tam musíte předat." Sděloval svému spolupracovníkovi a tehdejšímu slavnému závodníkovi pan Bugatti. Po rozpadu Rakouska-Uherska mu nové státy Evropy připadaly zřejmě poměrně exotické. Ale ještě toho roku měli Junkovi první "doutníkovou" bugatku typ 30.

Eliška poprvé usedla do závodního vozu r. 1923, i když zatím jen v roli spolujezdce svého manžela. Ale o rok později se už spoléhala na vlastní řidičské umění. Hned na první trati Lachotín-Třemošná vyhrála kategorii cestovních vozů. Byla to nečekaná senzace. Ale se svým vozem dominovala i ve slavném závodě Zbraslav-Jíloviště v r. 1925. V následujícím roce tamtéž zajela nejrychlejší čas a jako první žena na světě vyhrála mezinárodní závod v absolutní klasifikaci. V novinách se objevilo: "Jaká to krásná dvojice sportovní, on a jeho choť, jeho oddaná a nadšená žačka, v jejímž útlém těle bije srdce statečného muže a jejíž dětské ruce s neomylnou jistotou vedou v závratném tempu vůz zatáčkami."

Velmi brzy byla známá jako technicky vytříbená jezdkyně, která používá hlavu a vycvičenou paměť místo fyzické síly. Ještě v témže roce (1926) skončila druhá ve své třídě v nejtěžším závodu do vrchu Klaussenpass ve Švýcarsku. Po vítězství na Grand Prix Německa na Nürburgringu v r. 1927 jí poblahopřál v Lidových novinách Eduard Bass:
"Pro německou Velkou cenu
stačilo nám vyslat ženu,
arci když je taková
jako paní Junková!
Ta když sedne k volantu,
rekordy jsou k čerchmantu!"

Nejvýrazněji se ale Eliška prosadila v závodě Targa Floria na Sicílii. Již v r. 1927 kvůli poruše řízení odstoupila ze druhého místa, rok nato však dokončila náročnou soutěž na pět okruhů, každý dlouhý 108 km a s převýšením téměř 1000 m, na celkové páté pozici navzdory potížím z vozem v posledním kole. Získala tři poháry: za nejrychlejší druhé kolo, za nejlepší amatérský výkon a dámskou cenu. Praha přivítala Elišku po návratu skoro jako opravdovou královnu (motoristický tisk ji totiž nazval královnou volantu).

Ovšem několik týdnů po tomoto velkolepém přivítání stihla Elišku krutá rána. Na nově otevřeném Nürburgringu se při startu Velké ceny Německa, na které ona loni tak triumofovala, zabil její manžel. Od tohoto okamžiku se přestala věnovat závodění aktivně. Rozhodla se nyní uskutečnit svou vysněnou cestu na Cejlon. Ettore Bugatti ji k tomu poskytl vůz a požádal ji, aby prozkoumala možnosti exportu jeho vozů do Indie.

Po návratu se zapojila pilně do organizace motoristického života. Spolupracovala s Československým automobilovým klubem pro Moravu a Slezko, který začal s nástupem 30. let připravovat v Brně Československou cenu, známou jako Masarykův okruh. Pomohla získat pro start přední světové šampiony a soupeře (jako byl Chiron a další), byla známá svými organizačními schopnostmi, plnila i roli tlumočnice, neboť uměla německy, anglicky, francouzsky a italsky.

Ale aby se uživila, musela vstoupit do obchodního podnikání. V r. 1933 začala firma Baťa vyrábět pneumatiky i pro osobní automobily a Elišce Junkové byla nabídnuta pozice ve vedení prodejního úseku dodávek pneumatik továrnám, velkým podnikům a centrálním úřadům. V oboru zůstala až do důchodu, i když nechyběly nabídky k výhodným změnám. Po znárodnění pracovala v gumárenském průmyslu a pak na ministerstvu chemického průmyslu.

Protože ve světě motorismu byla i mnoho let po skončení závodní kariéry velmi ctěná a uznávaná, po změně režimu až do r. 1964 jí nedovolili z Československa vůbec vycestovat. I tak jí bylo uděleno nejvyšší dosažitelné mezinárodní vyznamenání: čestné členství Mezinárodního klubu bývalých závodníků Velkých cen - F1, ale také řada dalších ocenění.

Po válce se podruhé vdala za novináře Ladislava Kháse a byla v motoristickém hnutí stále činná. Zemřela ve věku nedožitých 94 let, 5. ledna 1994. Ing. Alfred Neubauer, dlouholetý vedoucí týmu Mercedes Benz na ni vzpomínal: "Na paní Elišku Junkovou nikdy nezapomenu. Stále ji vidím zcela živě před očima s její popelavě plavými vlasy a její něžnou postavou a jejím měkkým zpěvným hlasem. Tato pozoruhodná malá paní Junková je vším možným jen ne dobrodružnou mužatkou, která by se potýkala s mocnými koňskými silami ukrytými v motorech. Seděla-li za volantem své žlutočerné bugattky, byla vždy zrovna tak ženská a elegantní, jako když seděla ve vlastním saloně a pohlížela z okna na krásné panoráma ´Zlatého města´."

Eliška Junková sama svůj život hodnotí takto: "Dokázala jsem ve svém oboru, že se žena může vypracovat na úroveň nejlepších mužů, ale to není tak významné. Důležitý je důkaz, že se může vypracovat podle svých přirozených ženských vlastností a schopností. Jsme příliš nakloněny vysvětlovat své nezdary reptáním na přírodu. Užitečnější je méně se durdit a více trénovat. Pak se ukáže, že leckteré handicapy jsou překonatelné."

autor: jt

E-shop Českého rozhlasu