Grónsko jako zhouba i nový začátek v románu i v životě Kima Leineho

Noc literatury v Brně byla tentokrát věnována severským autorům. Tradičního literárního happeningu se osobně zúčastnily čtyři hvězdy současné severské literatury – spisovatelé z Finska, Dánska a Norska a spisovatelka ze Švédska. Z Dánska přijel Kim Leine, autor historického románu Proroci z fjordu Věčnosti, za nějž obdržel řadu prestižních literárních ocenění včetně Ceny Severské rady za literaturu 2013. Kim Leine se narodil v roce 1961 v Norsku. V mládí se však přestěhoval do Dánska a píše dánsky, teprve poté svá díla překládá do rodné norštiny.

Je tomu tak z praktických důvodů, protože má v Kodani bydliště a nakladatelství, nebo mu dánština pro vyjádření myšlenek připadá vhodnější než norština? Kim Leine vysvětluje: „Norštinu mám spjatou s raným citovým životem. Do sedmnácti jsem žil v Norsku, norština je pro mě tedy jazykem emocí, které jsem prožíval v dětství a dospívání. Naproti tomu dánština patří k období, kdy jsem získal vzdělání, začal pracovat, oženil se a založil rodinu, tedy patří k dospělosti. Každý z těchto jazyků má jiné kvality a já toho využívám při psaní. Zpočátku jsem psal norsky i dánsky a různě to míchal, ale byl to hrozný chaos. Takže z praktických důvodů teď píšu dánsky a pak text překládám, nebo spíše přepisuji do norštiny. Norský román je totiž jiný než dánský. Tohle jsem ještě nikomu neřekl, ale teď v Česku to řeknu: Norské vydání mého posledního románu Propast má o několik kapitol víc než dánská verze. Prostě mě napadly nějaké nové věci a chtěl jsem je zkusit napsat v tom druhém jazyce.“

Evu Schulzovou zajímalo, co autora inspirovalo k napsání románu Proroci z fjordu Věčnosti o dánských křesťanských misionářích v Grónsku 18. století. „Inspiroval mě příběh dvou pokřtěných obyvatel Grónska Marie Magdaleny a Habakuka, jimž se říkalo proroci. Utekli z dánské křesťanské komunity a vytvořili vlastní variantu křesťanství v odlehlém fjordu v zemi nikoho. Začali Ježíše uctívat po svém. Spojili prvky starého původního eskymáckého náboženství s prvky pietismu, který v té době, v 18. století, začal pronikat do Grónska, a dánského protestantismu. Vytvořili tak novou formu křesťanství, což měli dánští misionáři udělat jako první věc. Když vezmete něco, co funguje doma, a přesadíte to do kolonie, nebude to fungovat, musíte to přizpůsobit místním podmínkám. Proto bylo náboženské hnutí Marie Magdaleny a Habakuka velmi populární.“

Obálka knihy Kima Leineho Proroci z fjordu věčnosti|foto: Nakladatelství Host

Život Kima Leineho je plný dramatických zvratů: Narodil se do komunity svědků Jehovových. Otec rodinu opustil, když byl Kim ještě malé dítě, a odjel do Dánska, kde žil se svým partnerem. Mladý Kim odešel za otcem a byl jím několik let sexuálně zneužíván. Vystudoval zdravotnickou školu, oženil se, narodily se mu dvě děti a odjel do Grónska, kde propadl alkoholismu a drogové závislosti, rozpadlo se mu manželství, neboť manželka odmítala dále snášet soužití s jeho milenkami, a nakonec přišel i o práci zdravotního bratra. Otevřeně o tom píše ve své první knize vydané v roce 2007. Reflektuje své životní zkušenosti i v historickém románu Proroci z fjordu Věčnosti?

„Životní příběh hlavního hrdiny románu, misionáře Mortena Falcka, vychází z mého. Doufám, že budu žít trošku déle než on, protože on zemře v padesáti letech. Ale mně už je padesát čtyři. Ale jinak je jeho osud podobný: Pochází z malé vesničky v Norsku a odejde do Kodaně, aby se stal knězem – já jsem odešel do Kodaně, abych se stal zdravotním bratrem. A pak pokračuje do Grónska a zůstane tam několik let. To jsem udělal i já. Žil jsem v Grónsku patnáct let, od roku 1989 do roku 2004, a pracoval jsem jako zdravotní bratr – Morten Falck pracoval jako kněz. A společná je i zkušenost s kulturním šokem, a také to, že Grónsko pro něj stejně jako pro mě znamenalo téměř záhubu i nový začátek. Problémy ho donutily vrátit se do Norska, stejně jako mě. A kruh se uzavírá. On i já jsme byli uvězněni v kruhu. Vrátil jsem se během těch let snad stokrát. Když jsem byl v Grónsku, chtěl jsem být v Dánsku nebo v Norsku, a když jsem byl ve Skandinávii, chtěl jsem být zase v Grónsku,“ uzavírá Leine.