Malované vyprávěnky a hanácké kokeši Dagmar Dorovské
Rozhovor s Dagmar Dorovskou.
„Kdo má univerzitní vzdělání, nemůže o sobě tvrdit, že je naivní,“ řekl prý kdysi Dagmar Dorovské spisovatel Jindřich Uher. Docentka Masarykovy univerzity se přesto dál s radostí věnuje svým insitním obrázkům a malování dřevěných panenek kokeši.
Podle Arts Lexikonu se insitní tvůrci vyznačují zejména svébytností vlastního výtvarného projevu, tedy tím, že výsledné artefakty stojí mimo jakoukoliv slohovou soustavu. Jde o neprofesionální, neškolené a přirozené sebevyjádření. Ke slovu „neškolený“ se hlásí, pokud jde o výtvarné umění, i Dagmar Dorovská.
S redaktorkou Alenou Blažejovskou se k rozhovoru sešly v kuchyni, která je zároveň výstavní síní, nebo přinejmenším síňkou. Celá stěna nad kuchyňským stolem je totiž pokryta čtvercovými obrázky o rozměru 30 x 30 cm, které návštěvníka přenesou do časů hostitelčina dětství.
Dagmar Dorovská se narodila těsně před Vánocemi 1938 v Prostějově. Dětství a mládí prožila v hanácké vesnici Otaslavice. V Brně žije od roku 1965, kdy začala učit češtinu a ruštinu na Střední uměleckoprůmyslové škole. V roce 1970 přešla na katedru českého jazyka a literatury na pedagogické fakultě brněnské univerzity. Roku 1988 byla jmenována docentkou. Je manželkou slavisty, balkanisty a překladatele profesora Ivana Dorovského.
Malovat začala až v padesáti letech na výzvu své vnučky. „Namaluj mi domeček, kde spolu budeme samy,“ požádala babičku. A tak vznikl první obrázek. Dorovská malovala nejprve na víčka od jogurtu, a to vesměs výjevy ze svého dětského světa. To, že učila na umělecké průmyslovce, ji od malování spíš odrazovalo – před profesionály se ostýchala. První zkušenosti ale měla už z dětství v Otaslavicích, kdy navštěvovala místního akademického malíře a sedláka Nenadála, u něhož získávala první malířské zkušenosti. Ve studiu výtvarného oboru jí však rodiče zabránili.
A tak zůstala neškolenou malířkou. Naivní snad jen v přílišné upřímnosti, neboť se prostřednictvím svých obrázků dává všanc. „Dodneška se stydím. Nepovažuju se za někoho, kdo by měl právo se vystavovat světu,“ vysvětluje Dorovská. Ale poté, co ji podpořil kolega ze školního kabinetu, malíř Emanuel Ranný, nebránila se už ani výstavám.
„Insiťáci se sbírají,“ usmívá se Dorovská, „ale já nesmím nic prodat. Synové si to nepřejí a vnučka počítá, kolik mám figurek, jestli jsou všechny.“ Kromě obrázků maluje i dřevěné japonské panenky kokeši, vlastně spíš hanácké, s moravskými ornamenty. Důležité je, že musí být z jednoho kusu dřeva – tvary panenek připravuje své ženě na soustruhu Ivan Dorovský.
Dagmar Dorovská podle svých slov tak trochu v manželově stínu „fušovala“ i do překladů a do poezie. V poslední době začala sepisovat vzpomínky. Na pedagogické fakultě však celý život pracovala odborně a specializovala se na česko-slovenské literární vztahy. Po rozpadu Československa ale tuto oblast zklamaně uzavřela. Věnovala se rovněž metodice literární výchovy. Je spoluautorkou několika čítanek, dva roky po sobě za ně získala Zlatou stuhu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
