Poslechněte si velikonoční fejeton Pavla Švandy

Básníka, prozaik a esejista Pavel Švanda se narodil ve Znojmě, ale většinu svého života strávil v Brně, kde také vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity.

V šedesátých letech působil jako redaktor časopisů Host do domu a Tvář, během svého života však vystřídal i mnoho jiných zaměstnání. Narodil se v roce 1936 a řadí se tak do generace tzv. šestatřicátníků. Od roku 1989 profesor Švanda vyučoval na Divadelní fakultě brněnské JAMU, a to mj. předmět Typologie filmové tvorby, zároveň působil na půdě Masarykovy univerzity.

V novém fejetonu píše, že Vánoce vždy vyústí v úctu k rodině, dítěti, vzájemnému obdarovávání. Patří k nim i kapři a ustálené stýskání po sněhu, jehož je skoro vždycky málo. Kdežto Velikonoce znamenají vějíř nejrozličnějších možností.

„Čtete-li dobové zprávy evangelistů o těch jistých Velikonocích v Jeruzalémě, máte chvílemi pocit, že se dotýkáte něčeho, čemu my mezi sebou říkáme kafkárna. Konalo se téměř absurdní dění, na jehož pozadí se vyjevují souvislosti, které nejsou příliš jasné, ale ze kterých jde strach. Odtud těžké ticho Velkého Pátku, za nímž básníci tušili prostor, v němž se otevírají jeskyně s jakýmisi utajenými poklady neznámého původu,“ přemítá Švanda. To velké téma, jakým je zatčení, odsouzení a poprava, po níž následuje „něco tak nepředstavitelného jako Zmrtvýchvstání“, by raději svěřil skladatelům bachovského formátu a händlovské inspirace než hubatým literátům.

Připomíná i typický velikonoční zvěřinec naplněný kuřátky, beránky a kůzlátky – a ovšem zajíčky: „Osterhase je velikonoční zajíček, který v pondělí po Božím Hodu ukrývá na zahradě pod čerstvou zeleň cukrovinky. Ději je hledají, nalézají a patlají si žaludky, takže u oběda pak zlobí. Dospělí si k témuž datu kazí zažívání spíše lihovinami, protože Velikonoční pondělí je svátek bláznů, který popularitou zdaleka překonává masopust.“