„Jardo, nehraj, budeš nám ukazovat.“ Tak se Jaroslav Kohout stal dirigentem
Byly mu teprve dva roky a už ho hudba pevně chytla do spárů, ze kterých se po celý život už nevymanil. Jaroslav Kohout při mších stával na kůru kostela v rodných Ledenicích a neviděl z té nádhery dole u oltáře nic.
Výhled zakrýval tátův kontrabas, a tak se učil vnímat hlavně ušima. Už tehdy v raném dětství jeho nitro rozvibrovaly mohutné tóny varhanních píšťal, hladké ševelení smyčců a průzračný zpěv žesťů i lidských hlasů.
Jaroslav Kohout se v pěti letech u svého otce začal učit nejprve na housle, později jej ledenický varhaník zasvětil do základů hry na klavír. Během studií Jaroslav doplnil své hudební vzdělání o varhany a kontrabas a na vojně svůj arzenál nástrojů rozšířil o lesní roh.
Taktovku mu ale vetkl do ruky spoluhráč z ledenického ansámblu. „Hrávali jsme tehdy oblíbené zpěvohry jako Na tý louce zelený a Perly panny Serafínky,“ vzpomíná dnes osmdesátiletý dirigent, „já hrál na klavír, táta na basu, ale dirigenta jsme neměli.“
A byly to právě Perly panny Serafínky, které se muzikantům rozkutálely a ne a ne je navléct na společnou nit. „Až prostě někdo řekl, Jardo, tak nehraj a budeš nám ukazovat. Od té doby jsem se stal dirigentem a ukazuji už šedesát let,“ říká bývalý ředitel třeboňské hudební školy Jaroslav Kohout, který přes pět desetiletí také řídí Třeboňský lázeňský symfonický orchestr.
Vyprávění Jaroslava Kohouta si můžete poslechnout v pořadu Jihočeši.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
