Potěmkinovy vesnice

Stavěním Potěmkinových vesnic rozumíme: falešné přikrášlování skutečnosti a zastírání pravdivého stavu věcí. Kdo to ale byl pan Potěmkin a jak to s těmi vesnicemi vlastně navlékl?

V tomto příběhu máme dvě hlavní postavy. Tou první je nejvýznamnější žena ruských dějin, Semiramis severu či Ruská Minerva, jak jí přezdívali. Kateřina II. Veliká nastoupila na trůn v roce 1762 poté, co byl zabit její neschopný manžel Petr III. Kateřina střídala milence a jedním z nich byl druhý hlavní aktér dnešního příběhu.

Když Kateřinu v Petrohradu po smrti jejího muže provolali carevnou, seznámila se s mladým důstojníkem, který si všiml, že panovnici chybí na kordu zlaté třepení a nabídl jí svoje. Byl to Grigorij Alexandrovič Potěmkin.

Potěmkin pocházel z důstojnické šlechtické rodiny z obce Čižovo kousek od Smolenska a stal se jedním z nejvlivnějších mužů v zemi.

Měl rád dobré jídlo a pití, uměl skvěle zpívat, hrát karty a dělat dluhy. Občas trpěl depresemi, a ty léčil alkoholem. Ženy mu padaly k nohám. On však byl plně oddán své carevně a pro slávu její i slávu Ruska byl ochoten udělat cokoli – třeba to s těmi vesnicemi.

To bylo tak. Kateřina Veliká si dala za cíl rozšířit svou říši. Osídlila kraje na severu, získala území kolem Černého moře, které nazvala Nové Rusko. Roku 1783 anektovala celý krymský chanát a připojila ho k Ruské říši. A Potěmkina tam udělala gubernátorem.

V prvé řadě musel dostat z Krymu posledního tureckého chána. To byla pro Potěmkina hračka. Namluvil chánovi, že když opustí Bachčisaraj, dostane bohatý důchod. On mu na to skočil. A víte, co dostal? Nic. Zato Potěmkin dostal titul: kníže Tauridský. V antice se totiž Krymu říkalo Taurida.

Kulisy, falešní vesničané a putující pečená husa

Aby se Kateřina II. pochlubila výsledky své kolonizační politiky, pozvala na Krym delegaci diplomatů z nejrůznějších zemí Evropy. To bylo v první půlce roku 1787. Zúčastnil se jí i rakouský císař Josef II.

Jenže Krym měl ke vzkvétajícímu kraji hodně daleko. Všude bída, prázdno a pusto! A carská delegace na cestě. Inu, Potěmkin musel zapojit svůj důvtip! A tak pozval z Petrohradu na čtyřicet malířů. Ti namalovali kulisy vesnic a rozestavili je podél Dněpru, po němž pluly koráby s carskou suitou.

Na břehu svátečně oblečení venkované – převlečení vojáci Potěmkinových pluků samozřejmě – mávali a zpívali písně. Kolem se pásl dobytek. Totéž stádo pak v noci hnali o kus dál na nové místo. Stejně tak defilující pluky, vozy naložené úrodou, a z domu do domu přes zadní dvorky putovala i stále tatáž pečená husa.

Jestli carevna svému miláčkovi na tu lest přišla, o tom se nikde nepíše. Potěmkin zemřel čtyři roky nato zřejmě na perforaci žlučníku.

Máte-li za to, že Potěmkinovy vesnice jsou v Rusku otázkou dávné minulosti, mýlíte se! 8. listopadu 2012 jsme se v denním tisku mohli dočíst, že „čerstvě namalovaným trávníkem na svěží zelenou se chystali uvítat obyvatelé Nižného Novgorodu ruského prezidenta Vladimira Putina“.