Ohrožení vlastním provincialismem
V Německu se před 3 roky zrodila idea vybudovat Centrum proti vyhánění. Muzeum, památník, vzdělávací instituce s varovným posláním, to vše dohromady. Má připomenout oběti německé i jiné. Sídlit má v Berlíně. - V samotném Německu vznikl spor. Nejvyšší místa vyjádřila starost, jak přijmou projekt v zahraničí, zejména u východních sousedů. Zazněly obavy, že záměr nebude vnímán evropsky, nýbrž nacionálně. Že nepomůže usmíření, ale naopak zjitří staré rány. Ministr vnitra Otto Schilly zapochyboval o vhodnosti Berlína a vyzval původce ideje Centra, aby koncipovali projekt tak, aby na něm mohli spolupracovat Čech Václav Havel i Polák Wladyslaw Bartoszewski.
Obavy se naplnily. U východních sousedů Německa vznikl rozruch. V Polsku dřív a víc než u nás. Zřejmě proto, že polská média i veřejnost sledují dění za humny pozorněji, zatímco naši pozornost dovedou plně a nadlouho zaujmout druhořadé aféry, např. když se poslanec opije, místo aby hlasoval. - Právě proto, že nás okolní dění tolik nezajímá, není u nás dostatečně známo, že polsko-německý dialog o citlivých tématech se vede víc než tři desetiletí. I když to v něm občas zaskřípe, probíhá v podstatě na racionální rovině. Přitom polské válečné utrpení nebylo menší než naše, nýbrž právě naopak (to bychom snad vědět mohli, ale jist si tím nejsem).
Proto si mohl německý prezident dovolit navrhnout polskému začít s otevřenou debatou na téma vyhánění a ten polský to samozřejmě přijal. Že se německý prezident s podobnou výzvou neobrátil na svého českého kolegu, má své důvody, na něž není tak těžké přijít. My se prostě o tzv. odsunu "nebavíme", ani s Němci, ani sami mezi sebou. Pro většinu z nás je to tabu.
Znepokojení, s nímž na iniciativu německého a polského prezidenta zareagovali naši nejvyšší ústavní činitelé, však svědčí o tom, že námi zvolená pozice je při vší navenek okázalé rozhodnosti spojena s vnitřní nejistotou. Co lze akceptovat u prostého občana čili (jak se říkávalo) "muže z ulice", je však špatnou známkou pro špičkového politika, po němž lze právem žádat více jasnozřivosti než po muži z ulice. Je mi nemilé, vyjadřuje-li se reprezentant mé země (ať prezident, premiér nebo ministr) způsobem, na nějž reagují představitelé jiných zemí shovívavým úsměvem, a já tuším, že oni tak činí právem.
Přitom zdaleka nejde o pouhou otázku prestiže. Za tou naší notorickou netečností, přerušovanou občasným alergickým reagováním, tuším závažnější handicap. Domnívám se, že jím je skrývaná nejistota stran naší státnosti (anebo státotvornosti, chcete-li). V podobě pocitu ohrožení ožije pokaždé, jsme-li konfrontováni s prostým faktem německého sousedství. Tento potlačený komplex je ve veřejnosti dosti rozšířen. Není však dobré, když ho sdílejí i politické špičky.
Že nacistické Německo rozpoutalo válku, která desítkám milionů způsobila smrt a dalším desítkám milionů nezměrné utrpení, to ví celý svět. I Německo. Že odveta za to byla tvrdá a že tomu nemohlo být jinak, to také vědí všichni. Že byly nevinné oběti i na německé straně, a bylo jich hodně, to je fakt, i když mnohými opomíjený. Že je dnešní Němci nechtějí nechat upadnout v zapomenutí, je přirozené. Přiznat Němcům toto právo je rozumné. Uznat rozumnost tohoto nároku předpokládá jistou velkorysost. Velkorysosti je však schopen jen ten, kdo je prost komplexů; kdo je vnitřně svobodný.
Poláci s tím mají zřejmě méně problémů než my. Zdá se aspoň, že polský prezident se cítí svobodněji než český, bohužel. Toto by mělo být tématem našich rozprav, neboť vnitřní svoboda je národním zájmem číslo jedna.
