Deformované dějiny
Při poslouchání komentářů k šedesátému výročí skončení druhé světové války se posluchač minulý týden stěží ubránil dojmu, že žijeme ve stále dosti nenormální době. Komunismus nás poznamenal hlouběji, než si mnozí z nás jsou ochotni přiznat. Nejde ale o to, že u nás rostou preference komunistů.
To je celkem lehce vysvětlitelné: od listopadové revoluce nás dělí už bezmála jedna generace, doba před rokem 1989 upadá do zapomnění, a KSČM je jedinou stranou, která se nepodílela na vládě a není "umazaná" neúspěchy a korupčními skandály ostatních parlamentních stran.
Skutečně jsme minulost nezvládli. Mnoho lidí se nevyrovnalo s ponížením, které jim minulý režim způsobil. Místo aby se dokázali na minulost podívat s odstupem, převrací ji na ruby.
Interpretace války během minulého režimu byla poměrně přímočará: hitlerovské Německo rozpoutalo válku, jejíž první obětí jsme byli my. V Mnichově nás spojenci zradili. Hlavní tíhu nesl Sovětský svaz. Jsme mu vděční, protože bez obětí vojáků Rudé armády bychom podlehli genocidě. Sporadicky se tu a tam zmínili i spojenci, ale jejich podíl na osvobození se bagatelizoval.
Pochopitelně, takový obraz dějin měl mnoho hluchých míst. Po roce 1989 však, bohužel, neslyšíme realističtější líčení historie. Dějiny se obracejí naruby. Mnichov ustupuje do pozadí. Ale když vláda ústy ministra Dérera zdůvodňovala, proč jsme se nebránili, tak prohlásila, že bojovat s podporou SSSR by nás vystavilo kritice našich spojenců, Francie a Anglie, že zanášíme bolševismus do střední Evropy!
Co si z toho mohl průměrný Čech a Slovák do poválečného období odnést za poučení? Že se má zase spoléhat na Francii s Anglií? Komentátoři, kteří nevybíravě kritizují "národně socialistickou revoluci" a prezidenta Beneše za jeho orientaci na SSSR, jsou zcela mimo dějinný kontext.
Zdůrazňuje se pakt Ribbentrop - Molotov jako rozdělení sfér vlivu mezi dva "v principu stejné režimy". Pro změnu se zveličuje vliv západní pomoci na výsledku války v SSSR, ačkoliv se jednalo o zhruba 4 % válečných potřeb Rudé armády. Zcela se ignoruje, že Stalin neměl žádný důvod věřit svým spojencům potom, co válka skončila. Pražské povstání a akce Vlasovovy armády se interpretují bezmála jako nejdůležitější faktory osvobození země, ačkoliv bez vítězného tažení Rudé armády by žádná z těchto akcí neměla nejmenší naději na úspěch.
Co je výsledkem? Falešný obraz dějin, jenom jinak, než za komunistů. Všimněme si podrobněji jenom pověstného paktu Ribbentrop - Molotov. V knize Dějiny Anglie v letech 1914-1945 jeden z nejproslulejších britských historiků A. J. P. Taylor líčí, jak hluboce Chamberlain nedůvěřoval Sovětskému svazu. Po obsazení zbytku Československa a vytvoření protektorátu - což mimochodem mělo vést k britskému zásahu, neboť k tomu se Británie v Mnichově zavázala - se pozornost britské vlády upřela na Polsko a na jednání se SSSR. Polsku britská vláda slíbila pomoc. Britský lev zařval - a neudělal nic. Od března do srpna Polsko nedostalo jedinou pušku.
Jednání se SSSR vypadalo podobně. Británie požadovala, aby se SSSR zavázal pomoci, bude-li o to požádán. Stalin ale chtěl reciprocitu. To Britové odmítali. Ve druhém kole jednání se snažili vyřešit otázku nepřímé agrese. Britové se chtěli spojit se SSSR jenom tehdy, bude-li napadeno Polsko a Poláci přijmou pomoc od SSSR. To se také nezdařilo. Když Molotov, který počátkem května 1939 vystřídal Litvinova jako ministr zahraničních věcí, nabídl jednání o vojenských otázkách, že se další problémy vyřeší časem, francouzská a britská delegace na tato jednání odjela do Leningradu po moři s instrukcí, aby se jednání protahovala.
Přijeli tam v polovině srpna 1939. Vorošilov se zeptal: může Rudá armáda postoupit přes severní Polsko a Halič, aby se dostala do kontaktu s nepřítelem? Britové a Francouzi neuměli odpovědět. Poláci nechtěli o pomoci Rudé armády ani slyšet.
Jak si asi Stalin měl vysvětlit postoj Británie? Chamberlain odmítl dovolit ministru zahraničí Edenovi, aby letěl na jednání do Moskvy. Chtěl jednání protahovat, myslel si, že Hitler se lekne hrozby. Taylor netvrdí, že Británie plánovala, aby se do sebe pustili Hitler a Stalin. Spíš se bála sovětského vítězství. Do Německa se posílaly zprávy, že by Británie neměla nic proti tomu, kdyby si Německo zajistilo vliv ve východní a jihovýchodní Evropě, mělo kolonie v Africe a že by dostalo půjčku 1 miliardy liber na odzbrojení.
V tom případě by Británie zapomněla na garance Polsku a kdyby se Německo k těm méně civilizovaným rasám (tedy i k nám) chovalo uměřeněji, pak by taky dostalo Gdaňsk.
Mohl tomu Stalin rozumět jinak, zejména po zkušenostech s Mnichovem, kdy ho Británie s Francií zcela ignorovaly, ačkoliv Francie byla se SSSR vázána smlouvou, než že má být předhozen Hitlerovi? Stěží. Tak zareagoval protitahem: den po ztroskotání francouzsko-britsko-sovětských rozhovorů byl Ribbentrop pozván do Moskvy.
Ani Britská encyklopedie nelíčí pakt jinak. SSSR nebyl schopen dosáhnout s Británií a Francií dohodu o kolektivní bezpečnosti, zejména v době Mnichova. V roce 1939 bylo zřejmé, že by německé expanzi mohl čelit sám, a to ho vedlo ke změně politiky.
Proč jsou všichni komentátoři ochotni líčit pakt jako důkaz perfidnosti Stalina a jeho touhy rozdělit si s Hitlerem svět? Řekl bych, že jde o názorný důkaz, jak špatně přistupujeme k minulosti. Místo toho, abychom se ji pokusili zvládnout (to je mimochodem přesný překlad německého Vergangenheitsbewältigung, nejde o žádné "vyrovnání" s minulostí), necháváme ji, aby s námi mávala jak s praporem. Jenže emocionální reakce na ponížení prožitá v minulém režimu k pochopení minulosti zcela jistě nevedou.