Arménie: Tápání mezi Tureckem a Ruskem
Vítězství kandidáta tzv. strany moci se očekávalo předem, a to i s protesty: druhý v pořadí, bývalý arménský prezident Levon Ter-Petrosjan, který podle výsledků voleb získal přes 21 % hlasů, už předem varoval, že Sarkisjan se chystá podvádět. Ter-Petrosjanovi příznivci hned ve středu uspořádali v Jerevanu asi dvacetitisícovou demonstraci.
Serž Sarkisjan už delší dobu prohlašuje, že hodlá pokračovat v politice dosavadní hlavy státu Roberta Kočarjana. To konkrétně znamená, citujeme že "se bude dále zvyšovat ekonomická výkonnost země, která by se měla stát členem evropské rodiny národů, že bude dosaženo normalizace vztahů se sousedními zeměmi a mírovou cestou bude urovnán karabašský konflikt", říká sám nový arménský prezident.
Z těch vyjmenovaných je třeba za úkoly svrchovaně důležité považovat dva posledně jmenované. Arménie, která hraničí s Íránem, Gruzií, Tureckem a Ázerbájdžánem, nemá s oběma turkskými zeměmi ani normální diplomatické styky. Turecku mají Arméni dodnes za zlé vraždění svých krajanů tureckými vojáky v roce 1915. Během této rok trvající genocidy zemřelo podle arménských zdrojů na půldruhého milionu lidí. Turecko podobný výklad vytrvale odmítá, hovoří "jen" o půl milionu obětí a šlo prý nikoli o genocidu, ale o běžný válečný konflikt.
Zatímco spor s regionální velmocí Tureckem, starý téměř sto let, se zřejmě nějak překlenout podaří, i když Arménie vznáší pro Ankaru nepřijatelné územní nároky, spor s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach je daleko mladšího data a je tudíž mnohem živější: Během války z let 1988-1994 zahynulo na obou stranách na 30 tisíc lidí a konflikt dodnes není zažehnaný, ale jen zmrazený. Náhorní Karabach je arménská enkláva na území sousedního Ázerbájdžánu, která s Arménií původně ani nesousedila. Během tohoto konfliktu, který koncem 80. let vznikl kvůli údajné plíživé infiltrace enklávy Ázerbájdžánci, však arménská armáda vybudovala tzv. lačský koridor, kterým do Karabachu proudili vojáci, zbraně i další vojenský materiál a postupně ke karabašské enklávě připojila dalších sedm ázerbájdžánských okresů. Jerevan tedy vojensky anektoval 21 procent ázerbájdžánského území, které (alespoň zatím) v žádném případě nehodlá vyklidit.
Sarkisjan pochází podobně jako dosavadní prezident Kočarjan právě z Náhorního Karabachu, z čehož zřejmě plyne jeho tvrdý postoj vůči Turecku a Ázerbájdžánu, který mu přinesl pověst jestřába. Tu ostatně na přelomu desetiletí potvrdil i ve funkci arménského ministra obrany.
Spor o Karabach zatím nemá řešení: Ázerbájdžán požaduje úplné stažení arménských jednotek z Karabachu zpět do Arménie, zatímco Arménům by se zřejmě nejvíc ze všeho zamlouvalo vytvoření druhého arménského státu. Od tohoto týdne tedy patří právě Arméni k těm, kteří z pochopitelných důvodů vítají nedělní vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku. V Arménii tedy kosovský precedens už funguje.
Hlavní oporou v této komplikované situaci je tedy Arménii i nadále Moskva. Jak řekl náměstek ředitele ruského Ústavu pro země Společenství nezávislých států Vladimír Žarichin, citujeme "stabilní budoucnost Arménii zajistí jedině úzká spolupráce s Moskvou - bez ohledu na to, kdo bude v Jerevanu fyzicky u moci."
Arménská vládnoucí špička je si toho zřejmě vědoma a Jerevan už léta patří k nejméně konfliktním parterům Moskvy na celém postsovětském prostoru. I Arméni jistě vědí, že takováto jednostranná orientace pro ně není zárukou plnokrevného, především ekonomického vývoje. Dokud se ale nepodaří zažehnat zmíněný spor o Karabach, bude chudá Arménie i nadále rozpačitě přešlapovat na místě.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
