S Ruskem je to složitější než jak se soudí
Debata o Rusku opět plní stránky českých novin. Bývalý český prezident Václav Havel nejprve v rozhovoru s Petrou Procházkovou uvedl, že v Rusku v podstatě vládne KGB a mafie, nyní přední sociální demokraté navštívili Moskvu, aby si vyslechli argumenty ruské strany k několika aktuálním problémům, hlavně asi k protiraketové obraně v Čechách a Polsku.
Premiér Topolánek se rozčiluje nad paralelní zahraniční politikou, kterou provozuje ČSSD, ale nějaký zásadnější názor na Rusko od něj není slyšet. Možná by proto posluchače zajímaly nějaké bližší informace o dnešní situaci v Rusku, když, jak se, politické špičky mají v této věci jasno, i když každý nějak jinak.
Rusko má od března tohoto roku nového prezidenta, Dmitrije Medvědova. Ten nepatřil ani ke KGB, ani k mafiím, narodil se v Leningradě v roce 1965 a absolvoval zde právnickou fakultu. V roce 1987 začal vědecky pracovat a v roce 1989 se stal právním poradcem Anatolije Sobčaka. Ten byl poté zvolen starostou Petrohradu a jeho zástupcem se stal Vladimír Putin. Medvěděv a Putin se tedy sešli v Petrohradě v úřadě starosty a během několika let spolupráce se mezi nimi vytvořil vztah důvěry. Když Putin v roce 1999 kandidoval na úřad prezidenta, vedl Medvěděv jeho volební kampaň a po zvolení se stal od roku 2003 ředitelem mocného úřadu Administrativy prezidenta. Důležité také bylo, že hned po zvolení Putina prezidentem se Medvěděv stal předsedou dozorčí rady Gaspromu, podniku, který má pro ruskou ekonomiku i politiku zcela klíčový význam. Když se pak na konci roku 2005 stal prvním místopředsedou vlády, bylo zřejmé, že jeho kariéra bude pokračovat i ve veřejné politice. Měl ovšem mocného soupeře, Sergeje Ivanova, ministra obrany, jenž se v roce 2007 také stal prvním místopředsedou vlády. Putin to učinil záměrně, protože tím postavil na stejnou úroveň hlavní představitele dvou hlavních konkurenčních neformálních vlivových skupin v Rusku.
V ruském politickém systému jsou hlavními nositeli politické moci určité vlivové skupiny, aniž by ovšem právně vůbec existovaly. Nejde tedy ani o KGB nebo FSB, jak se dnešní bezpečnostní služba nazývá, nebo o mafie, ale o mocenskou elitu, která se seskupuje do vlivových skupin, které poskytují svým členům tzv.ochranu a krytí, rusky kryšu. Mluvit o těchto skupinách jako o mafiích je sice možné, ale jde jen o povrchní paralelu. Jde o tradiční jev v ruské politice, podobné vlivové skupiny existovaly už za dob Sovětského svazu. Jejich podstata je v tom, že se okolo určitých lidí v nejvyšších politických postech neformálně sdružují představitelé průmyslu, armády či bezpečnostních služeb a společné prosazují své zájmy. Mafie se vytvářejí mimo stát a často se státem bojují, kdežto v tomto případě se sama státní moc a její představitelé člení do vlivových skupin. Vedle nich samozřejmě existují v Rusku nejrůznější mafie, rozčleněné etnicky nebo teritoriálně. Za prezidenta Putina se nejsilnější stala skupina, která se nazývá siloviki, protože pocházejí z prostředí silových rezortů. Jsou to především bývalí důstojníci, kteří za komunismu působili v armádě či bezpečnostních službách a byli za Putina dosazování do nejvyšších postů v politice a ve státní správě. Detailnější analýzy této skupiny siloviků ukazují, že se postupně dostali všude, v politice, státní správě, bankách, firmách atd. Jenže přesto bychom měli být opatrní a jejich moc nepřeceňovat. Jde totiž o to, že paralelně rostla i moc lidí, kteří stojí v čele velkých státních nebo polostátních firem, které tvoří první pilíř ruské ekonomiky, jako je například Gasprom. Nebo firem, které se kapitálově podílí na velkých západoevropských firmách. Většina z nich nemá vojenskou minulost nebo minulost ve FSB. Spojuje je ovšem loyalita vůči Putinovi, která je obecně nezbytným předpokladem jakékoli významnější kariéry, což platí i pro siloviki. Proto dnes můžeme mluvit o tom, že existují dvě nejsilnější vlivové skupiny, skupina siloviků a skupina tzv.hospodářských právníků. První z nich zastupuje Sergej Ivanov a druhou dnešní prezident Medvěděv. Putin pak vyniká především schopností udržovat obě skupiny u moci, i když je proti sobě rozehrává. Neopírá se pouze o jednu z nich, ale o obě a ani je nechce smiřovat, protože pak se mohly obrátit společně proti němu.
Měli bychom ovšem také vnímat to, co se dnes v komentářích opomíjí. Že mezi oběma vlivovými skupinami existují rozdíly nejen v minulosti jejich členů a v jejich mocenských základech, ale také rozdíly v jejich názorech na mnohé zásadní otázky budoucnosti Ruska nebo dokonce ve vnímání světa. Siloviki jsou lidé, kteří jsou zásadně ovlivněni realitou studené války a železné opony. Západ pro ně představuje nepřítele a trvalé ohrožení v různých podobách a proto kladou důraz na stále rostoucí zbrojení, na dohnání toho, co bylo za Jelcina zanedbáno. Medvěděvova skupina je více hospodářsky otevřena vůči Západu, protože si je vědoma toho, že budoucnost Ruska se musí zakládat hlavně na jeho hospodářské síle - na exportu surovin a z toho plynoucích stále větších zisků a také na investicích do ruského hospodářství a infrastruktury. Rusko může zbrojit jen pokud bude hospodářsky silné, vždyť už jednou prohrálo závody ve zbrojení a zažilo kolaps kvůli neschopnosti vyrovnat se Spojeným státům. Siloviki jsou zcela v zajetí euroasijství, orientace Ruska na Asii a na obranu před zhoubnými vlivy Západu. Medvěděv zase dává okázale najevo svou prozápadní orientaci, svůj jistý hospodářský liberalismus a také vstřícnost vůči tomu, co pokládá za důležité pro Západ. Ukazuje se například se západními hudebními skupinami, zpěváky či zpěvačkami a pro mnoho Rusů, kteří žijí nebo cestují do Evropy nebo do Spojených států, je bližší než generál Ivanov. Rusko už není uzavřenou zemí, izolovanou od světa a také na světě záleží, jak se bude uvnitř vyvíjet.
Z toho co jsem zatím uvedl je zjevné, že pokud budou Západ a především Spojené státy rozněcovat v Rusku pocity ohrožení a nebezpečí, demokracie se v Rusku nikdy neprosadí nebo alespoň se nezačne rozvíjet. Vladimír Putin je připraven na různé varianty vývoje, protože sdílí částečně názory siloviků a částečně názory Medvěděvovců. Zdá se, že si myslí, že teprve vývoj ukáže, kdo měl větší pravdu, zda jedna či druhá skupina. Varoval proto kancléřku Merkelovou při její návštěvě Ruska, aby se Západ nespoléhal na větší Medvědovou vstřícnost, protože co se týká bezpečnostních zájmů nebo lépe řečeno bezpečnostních rizik jsou všichni zajedno. Za Jelcina prohráli Rusové v Afghánistánu, prohráli spolu se Srbskem bitvu na Balkáně, za Putina prohráli v Gruzii, málem prohráli na Ukrajině, ale nyní, jak se všichni domnívají, není už kam ustupovat. Nebo je druhá možnost, nově si definovat vlastní místo ve světě a podle toho jednat. Zvláštní místo v tomto procesu může připadnout Evropské unii za předpokladu, že bude mít dostatečně jasnou společnou politiku vůči Rusku. Zatím ji nemá.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .