Evropská bezpečnostní identita

Že to vždy bude boj provázený úspěchy, ale také neúspěchy a porážkami, a že rozhodující je vytrvalost a cílevědomost.

Proto bych si nepřál, aby se budoucím americkým prezidentem stala Hillary Clintonová, která nejprve pro válku v Iráku hlasovala a poté, když se dostavily problémy a neúspěchy, obrátila v souladu s větší částí veřejného mínění. Prezidentský kandidát MacCain byl pro zahájení a je pro dotažení irácké mise, Barack Obama byl proti a je proti i nadále. To je srozumitelné. Prezident Bush se nemá za co stydět a nepochybně se zapíše do historie jako americký prezident, za jehož úřadování bylo dosaženo podstatných pokroků ve věci svobody po celém světě. Byly i neúspěchy, ale důležité je, že nešlo o porážky, ale mnohem víc o nenaplnění původních záměrů a cílů. Vlastní problém pak spočívá v tom, že se prezident snaží v závěru svého mandátu tyto neúspěchy překrýt určitými ukvapenými kroky bez ohledu na důsledky a kontexty. Nejviditelnější je to na jeho snaze zahájit již nyní přístupová jednání mezi NATO a Gruzií a Ukrajinou. Je přitom zřejmé, že by to byl nezodpovědný krok, který by pokroku svobody neposloužil, ba možná naopak.

Vždy byla shoda na tom, že země, která má být přijata do NATO, musí být vnitřně politicky stabilní, že pro vstup musí existovat zajištěná demokratická většina a pak také, že musí mít stabilní vztahy se svými sousedy, aby NATO hned po vstupu dotyčné země nebylo zapleteno do konfliktů, které by neumělo řešit. V případě Ukrajiny není dnes splněna téměř žádná podmínka pro vstup. Země je zásadně rozdělená na dva politické tábory, které mezi sebou vyjednávají pouze křehká politická příměří a složitě hledají rovnováhu sil. Vstup do NATO nepožaduje žádná demokratická většina, ale pouze část politické elity a část veřejnosti. Většiny jak politické, tak občanské jsou proti. Navíc největší a politicky a hlavně ekonomicky nejdůležitější soused Ukrajiny, Ruská federace, je zásadně proti a vyhrožuje okamžitým vyhrocením již beztak konfliktních vztahů. Slova o tom, že není třeba se bát Ruska, mají velmi odlišný význam, když se pronášejí v Praze nebo v Kyjevě. Fakticky by tedy šlo o to, že členství v NATO by bylo Ukrajině vnucováno, což by snad žádný demokratický stát na světě dělat neměl.

Ani Spojené státy, ani Česká republika. Za současné situace tedy stačí, když dá NATO najevo, že v budoucnosti s Ukrajinou počítá, že má otevřené dveře do NATO, ale aktuálně nevidí nutnost zahájit přístupová jednání. Prezident Bush v rozhovoru s jedním německým týdeníkem zcela nedávno řekl, že by o členství v NATO stejně nakonec měli rozhodnout ukrajinští občané v referendu. O důvod víc, počkat až se pro vstup do NATO vytvoří na Ukrajině nějaká občanská většina. Všichni ti, kdo u nás srovnávají NATO a Varšavskou smlouvou by si měli při této příležitosti uvědomit, jak hluboká propast obě organizace odděluje. Prezident Spojených států, nejsilnějšího státu v NATO, je přesvědčen o správnosti okamžitého zahájení jednání s Ukrajinou, ale proti se postavila především německá kancléřka Merkelová, podporována Francií. A z jednání není nic - to by se ve Varšavské smlouvě nemohlo stát, protože NATO je v podstatě demokratickou organizací, kdežto Varšavská smlouva byla totalitní. Co se řeklo v Moskvě bylo svaté.

Dalším neúspěchem skončila snaha prezidenta Bushe o zahájení přístupových jednání o vstup do NATO s Gruzií. V Gruzii chce většina do NATO, ale problém je tu se dvěma oblastmi uvnitř Gruzie, Abcházií a Jižním Osetinskem, které do NATO nechtějí. Abcházie chce státní samostatnost při zachování silných vazeb k Rusku a Jižní Osetinsko se chce spojit se Severním Osetinskem, které leží v Rusku. Vážný problém představuje hlavně Abcházie, která je etnicky i nábožensky odlišná od Gruzie a teprve za Stalina, v roce 1931, se stala autonomní republikou uvnitř Gruzie. Od vyhlášení nezávislosti Gruzie v roce 1991 usilují Abcházci o státní samostatnost. Od roku 1993 působí v Abcházii mírová mise OSN UNOMIG, která má v zemi udržovat klid, protože naprostá většina Abcházců se chce oddělit od Gruzie. Pokud je Abcházie součástí Gruzie, nemůže se země stát členem NATO, protože navíc jsou v Abcházii na základě pověření Společenství nezávislých států ruské mírové sbory. Nesmíme zapomínat, že Gruzie je stále členem tohoto společenství. Plným právem proto spolková kancléřka Merkelová, podporována francouzským prezidentem Sarkozym, odmítla americkou snahu o urychlené zahájení jednání s Gruzií o vstupu do NATO. Samozřejmě, že k němu může a mělo by v budoucnosti dojít, ale za změněných podmínek.

NATO by se mělo posilovat a rozšiřovat. Někteří čeští komentátoři NATO odepisovali už před časem jako nepotřebnou a zastaralou organizaci. Bláhově věřili, že Spojené státy jako jediná supervelmoc dnešního světa dokáží všechno řešit samy bez podpory spojenců. Že na to mají vojensky i ekonomicky. Ukázalo se, že se mýlí, přední evropské státy neustále posilují své armády, zdokonalují své zbrojní vybavení a jsou naopak to Spojené státy, které je stále více potřebují a budou potřebovat. A jak se dnes ukazuje, Spojené státy se musí přizpůsobit v mnoha otázkách postojům svých evropských spojenců, zvláště pokud jde o rozšiřování NATO. Jsou to ovšem vzájemné ústupky. Například je zjevné, že do NATO nepatří ani Albánie, ale tady zase ustoupily evropské země strategickým zájmům Spojených států. Evropská unie si tak postupně začíná budovat svou vlastní bezpečnostní identitu. Nechce se nechat dotlačit do větší konfrontace s Moskvou kvůli aktuálním plánům Američanů a na druhou stranu ví, že Spojené státy jsou její hlavní a životně důležitý spojenec, kterému je třeba solidárně někdy vyjít vstříc. I když si mnozí myslí, že některé plány jsou k ničemu, což hlavně platí pro protiraketovou obranu v Česku a Polsku. Bát se Ruska nebo mezikontinentálních raket z Íránu je jedna věc, druhá pak, jak těmto nebezpečím co nejefektivněji čelit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .