Vidět i druhou stranu mince

V hospodářské a politické stabilizaci dotyčných zemí, protože všechny mají v tom či onom ohledu velmi vážné problémy. Podobný přístup se utvořil i ve vztahu k rozšiřování NATO, navzdory naléhání amerického prezidenta. Mnohé členské země NATO tak učinily i proto, že je velmi pravděpodobné, že budoucí americký prezident bude vůči rozšiřování NATO na východ opatrnější.

Jednou ze zemí, které aspirují na vstup do NATO i EU, je Gruzie, která je od revoluce v roce 2003 prozápadní zemí, s prozápadní prezidentem a vládou a zaslouží si proto plným právem podporu demokratického světa. Je třeba zdůraznit i to, že Gruzie je nejstarší křesťanskou zemí v kavkazském regionu a je tedy Západu blízká i kulturně. Politicky se stala Gruzie nezávislou v roce 1918, ale již v roce 1921 byla obsazena Rudou armádou a začleněna do Svazu sovětských socialistických republik.V roce 1991 znovu získala nezávislost a v poslední době usiluje o přijetí do NATO a později i do Evropské unie. O přijetí Gruzie do NATO usilují především Spojené státy, protože by to posílilo pozice západního demokratického světa v kavkazském regionu. Přesto se přijetí na posledním summitu NATO odložilo a existují vážné výhrady vůči tomuto kroku.

Zaprvé by mělo platit, že přijetí do NATO a EU je možné jen tehdy, jestliže země je už do značné míry politicky stabilizovaná a má vyrovnané vztahy se svými sousedy. Oboje není v případě Gruzie ještě zcela splněno. Gruzie má prezidentský systém, který ovšem není plně demokratický, ale spíše autoritativní. Jde o tzv.defektní demokracii, kdy je opozice někdy násilně potlačována a politická a občanská práva omezována. Demokratické volby nejsou krokem kupředu v demokratizaci země, ale podnětem k dalším občanským konfliktům. Dalším znakem defektní demokracie je silný gruzínský nacionalismus a opakující se snaha potlačovat etnické a náboženské menšiny na území Gruzie. Na tomto poli čeká Gruzii ještě dlouhá cesta demokratizace, i když bylo již mnohé vykonáno.

Nejvážnějším problémem je ovšem to, že Gruzie je státem vnitřně rozpolceným a nestabilním. Především jde o oblast Abcházie, která je z hlediska mezinárodního práva součástí Gruzie, ale de facto je samostatná republika, s vlastními ústavními orgány, civilní správou, armádou atd. V roce 1991 se gruzínská vojska pokusila Abcházii obsadit, byla ovšem poražena, musela se stáhnout a spolu s nimi opustilo či bylo vyhnáno více než 200 000 Gruzínců. Přesto se od té doby gruzínské státní orgány neustále pokoušejí o podrobení si tohoto území. Navíc se někdy v médiích objevují úvahy, že Abcházie a Gruzie vlastně jedno jsou a že nebýt ruské pomoci Abcházii žádný problém by v podstatě neexistoval. Že Abcházie je uměle vytvořený útvar za Sovětského svazu a dnes je jakousi pátou kolonou uvnitř Gruzie. Jsou to z velké části mylné názory, které nám osvětlí krátký pohled na historii Abcházie.

Abcházci byli od pradávna samostatným národem, s vlastní historií, která nebyla identická s Gruzií, i když v některých obdobích měli k sobě velmi blízko. Abcházie vznikla na základě řecké kolonizace a byla součástí Kolchidy, která byla také známým místem v řeckých bájích. V prvním století n.l. se stala závislou na římské říši, hlavně na její východní části, pozdější Byzanci. V 6.století se stali Abcházci křesťany a o tři století později se stalo abcházské království jedním z nejmocnějších na východním pobřeží Černého moře. Pod osmanskou říši se dostalo až v druhé polovině 16.století a posléze většina Abcházců přestoupila k islámu. V roce 1801 se dostává gruzínské království pod nadvládu carské říše, v roce 1810 jižní Abcházie a v roce 1829 severní Abcházie. V roce 1864 bylo částečně autonomní abchazské knížectví zrušeno a následovala rusifikace, během níž byla vyhnána většina Abcházců, zhruba 400 000, do osmanské říše. Na následky vyhnání zemřelo asi 200 000 z nich. Ke zbylým Abcházcům se přistěhovali Rusové, Gruzínci a Arméni a Abcházci se stali menšinou ve svém domově. Nesměli dokonce ani žít v blízkosti černomořského pobřeží. Největší část abchazského národa proto dnes žije v zahraničí, je jich zhruba 600 000.

V roce 1921 obsadila Rudá armáda Abcházii a gruzínský bolševický velitel Sergo Ordžonikidze, jenž brutálně pacifikoval celou kavkazskou oblast, nechal vzápětí vzniknout Abcházské socialistické republice, která byla nejprve donucena, aby uzavřela zvláštní vztahy s Gruzií, až se později, v roce 1931, stala autonomní oblastí Gruzínské socialistické republiky. Abcházština byla zakázána a nahrazena jediným úředním jazykem, ruštinou. V roce 1932 byly Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán sloučeny kvůli rusifikaci do jednoho útvaru, Zakavkazské sovětské federativní sovětské republiky, která trvala až do roku 1937, kdy byla na Stalinův příkaz rozpuštěna. Tisíce Abcházců, ale také Gruzínců padlo za oběť stalinským čistkám, které prováděla NKVD podle pokynů Ordžonikidzeho a dalšího bolševiků, mezi nimi Nestora Lakoby, jenž byl členem ústředního výboru komunistické strany Gruzie a předsedou Abcházské autonomní oblasti. V této souvislosti bych chtěl jenom připomenout jednu okolnost: ze všech sovětských národů Gruzínci dali sovětskému režimu ty největší zločince, Stalin byl Gruzínec, stejně jako Ordžonikidze a také nejstrašnější z šéfů NKVD, Lavrentij Berija, byl Gruzínec. Gruzínci by tedy měli více reflektovat tuto stinnou kapitolu svých národních dějin, i když v současné době patří k hlavním protivníkům Ruské federace a Abcházci se opírají o ruskou pomoc při svých snahách o získání nezávislosti.

Abcházci se dnes také odvolávají na příklad Kosova, které bylo v poslední době uznáno mnoha státy jako suverénní, i když jeho vytržení ze státního svazku se Srbskem je poznamenáno četnými pochybnosti jak z hlediska mezinárodního práva, tak z hlediska mnoha významných států světa. Abcházie má nepochybně všechny znaky suverénního státu, jde o samostatný národ s vlastní identitou a vlastním územím, které spravují autonomní abcházské instituce. Gruzie by se proto v zájmu míru v kavkazském regionu měla vzdát svých snah o násilnou znovu-integraci Abcházie a měla by ji nabídnout rozsáhlou autonomii, mezinárodně garantovanou, s tím, že by se mohli vrátit do svých domovů ti Gruzínci, kteří museli odejít do Gruzie a vrátit by se mohli, pokud budou chtít, i ti Abcházci, kteří byli donuceni opustit svou vlast a odejít do diaspory. Problém Abcházie není snadný a rozhodně by se měl stát problémem, na jehož řešení se bude mnohem víc než doposud podílet mezinárodní společenství. Zůstane-li uzavřen pouze v rámci stupňujícího se konfliktu mezi Gruzií a Ruskem, nečeká kavkazskou oblast nic dobrého. Pokud budou Abcházci, podporovaní Ruskem, trvat na své nezávislosti a pokud budou Gruzínci, podporovaní Spojenými státy, trvat na tom, že Abcházie je jen částí Gruzie, dočkáme se možná i války. Připomeňme si jen, že současný kandidát na amerického prezidenta John MacCain minulý rok málem zahynul při svém vyhlídkovém letu nad Abcházií v gruzínském vojenském vrtulníku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .