Martin Bursík versus ekologičtí fundamentalisté
Předseda Strany zelených Martin Bursík má problém s fundamentalisty ve své straně, a to nejen s paní Danou Kuchtovou a Matějem Stropnickým, ale i s městskými a obecními organizacemi, které mu vyčítají, že neplní předvolební sliby. Je to prastarý spor, který znají skoro všechny zelené strany ve světě mezi tzv. realisty a fundamentalisty.
I v sousedním Německu, kde zelení oscilují stále kolem deseti procent, se po dlouhém období, kdy stranu vedl Joschka Fischer, uzavřel tehdá koalici se sociálními demokraty a byl jedním z nejúspěšnějších ministrů zahraničí, se právě v těchto dnech otevírá opět tento starý problém: fundamentalisté se ostře staví proti dalším stavbám atomových elektráren i proti elektrárnám na uhlí. Joschka Fischer patřil k realistům a s fundamentalistickými tlaky vždy bojoval.
Podobně je možné hovořit jako o realistovi o Martinu Bursíkovi, když ho slyšíme jak obhajuje své postoje vůči organizacím, které mu vyčítají, že neobhájil v Děčíně zachování železnice, v Brně nádraží v centru města, pod Ještědem zákaz těžby uranu a v Nových Heřmanicích dovolil stavět vodní nádrž na řece Opavě.
Rozdíl realistů a fundamentalistů je zřetelně vidět právě na posledním případu: Martin Bursík prosadil při stavbě vodní nádrže šetrnější variantu, takže vodě musí ustoupit jen padesát stavení, ale někteří zelení spojili svůj osud právě s představou, že tato nádrž nesmí stát.
Ivo Dokoupil z Hnutí Duha říká: "To, co se stalo, je dokladem toho, že se v Praze na ministerstvu rozhoduje o nás bez nás."
Bursík se však hájí logicky a tvrdí, že neměl silnější věcné argumenty, aby kolegy ve vládě přesvědčil o opaku, a proto uzavřený kompromis považuje ne za politický kompromis, ale za věcný. Neprodal Heřmanice za něco jiného. Podobně kdysi v Německu Joschka Fischer prosadil uzavření atomových elektráren v roce 2020.
Chtějí-li být zelení ve vládách, musí se naučit přijímat věcné kompromisy jako řádný politický instrument k prosazování svých cílů. Cíle ukazují ale vždy jen směr a skoro nikdy nejsou hned dosažitelné. Smíření se s touto starou moudrostí představuje ale pro zelené, kteří se v Evropě rekrutují hlavně z bývalých pacifistických bojovníků proti válce ve Vietnamu, květinových dětí propagující volnou lásku a bojovníků proti výstavbě atomových elektráren, velkou změnu: Chybí ji totiž přitažlivost akčních protestů.
Bývalý poslanec za zelené a profesor politické filozofie Hubert Kleinert to říká velice jasně: "Boj proti atomové energii a pacifismus patří k základním mýtům zelených... S pacifismem se již rozloučili, ale boj proti atomové energii zůstává jako poslední tabu, ale bohužel toto tabu patří víc k principům této strany, než k rozumné politice." A tato diagnóza platí přesně i na naše zelené.
Na chystaném sjezdu Strany zelených tedy půjde o to, jestli vyhraje křídlo, které považuje kompromisní řešení výstavby nádrže v Heřmanicích za rozumné, nebo jestli se ve straně prosadí přitažlivost akčních protestů v opozici, která je sice možná víc vidět v médiích, ale v podstatě žádný vliv na správu věcí veřejných nemá.
A to platí i o boji proti atomovým elektrárnám: Realisté prosazují pozvolný přechod z fosilního a atomového věku k obnovitelným zdrojům energie, fundamentalisté absolutní zákaz atomové energie. Na první pohled je zřejmé, že s takovým fundamentalistickým požadavkem by s nimi nemohla uzavřít koalici ani žádná rozumná sociální demokracie.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
