Rok 1968, Rusko a Gruzie

Konkrétně se taky k výročí Pražského jara z ruské strany nic podstatného neozvalo. A přesto se ruská brutalita, která byla základem sovětské intervence vůči československému pokusu o polidštění diktatury, neudržela, aby se nepřipomněla způsobem zcela typickým.

Ne že by byl gruzínský prezident nějak zvlášť šikovný politik, hodný obdivu. V ošemetné situaci, která na jihu Kavkazu panuje a která konkrétně v jeho zemi vyžaduje státnickou citlivost a - v dobrém slova smyslu - politikářskou zručnost, se počátkem srpna zachoval jako slon v porcelánu. Na ruské provokace v Jižní Osetii zareagoval ozbrojenou silou, což byla pro Moskvu neobyčejně vítaná záminka k demonstraci svého velmocenského rozměru. A najednou tu zase byl rok šedesátý osmý.

Ruské tanky se proháněly po cizím území jako po svém. Stejně ušmudlaní vojclové na nich posedávali s chmurným obličejem nevědomých kmánů. A ze všeho čišela velmocenská arogance, plynoucí rovnoměrně z nutkání předvést světu svou sílu a z nejistoty nevítaného agresora, který tuší, že svou brutalitou nic neřeší.

V tom se ovšem - v zásadě - letošní ruská vojenská demonstrace liší od srpna 1968. Tehdy Brežněv a Grečko věděli, že jim jejich nehoráznost ve světě projde a že právě ona je jediný způsob, jak odsunout hrozící rozpad sovětského impéria. Taky se jim to - i z mnoha dalších světově-politických důvodů - na dalších dvacet let podařilo. Putin - protože Medvěděva můžeme jako jeho posluhu nechat stranou - to má dnes podstatně složitější. Bystří komentátoři postřehli, že Rusko je na tom dnes v politicko-psychologickém rozměru podobně jako Německo po první světové válce.

Rusko prohrálo válku, které se říká studená, která ale měla všechny znaky války horké a také její význam a také její důsledky.Všude kolem Ruska jsou vítězové, kteří se osvobodili od sovětské velmocenské nadvlády, nebo někdejší zaostalé megastáty, ze kterých se nezadržitelně stávají politicko-ekonomické velmoci. Sovětský svaz dlouho ovládal například Čínu a svým způsobem i Indii. Z těchto plno - nebo polovazalů se ovšem v poslední době stávají rovnocenní nebo perspektivně i nadřazení rivalové. Rusko je z toho rozladěné a nervózní, rostou v něm pocity méněcennosti a z toho také tendence k excesům i v tak jakoby nevinných situacích jako je konflikt s malou zakavkazskou krajinou.

Rusko má potřebu předvádět sílu všude, kde se mu to nabízí. Nepochybně ho k tomu silně ponouká i pošramocená pověst Bushovy Ameriky, která ani v příštích prezidentských kandidátech nenabízí žádnou velkou naději na působivé charisma, jež by rozkolísaný svět tak rád přivítal. A podobně se pokouší využít evropské nerozhodnosti k účinnému sjednocení, kterému ovšem zároveň takovým jednáním, jaké předvedlo na Kavkaze, jen napomáhá.

Neobvykle rychlá dohoda Polska, Ukrajiny a pobaltských států ve věci solidarity s Gruzií překvapila nejen Moskvu, ale i českého prezidenta, který se k ní odmítl připojit a označil ji za součást "módní vlny", označující - podle něho - Rusko za zlé a Gruzii za zlatou. Je - mírně řečeno - s podivem, že právě prezident státu, který si zrovna připomíná výročí imperiálního násilí ze stejného zdroje, nachází pro jeho dnešní projevy formulace až skoro omluvné. A cvičí si řečnické svaly na fatální naivitě gruzínského prezidenta.

Ve světových médiích ovšem nezůstává Československo v těchto souvislostech zapomenuto. Je hodné pozornosti, že se nepřipomíná jen rok 1968, gruzínským případem náležitě zaktualizovaný, ale velmi naléhavě i rok 1938. Moskevské hrátky kolem gruzínských okrajových území nápadně připomínají Hitlerovo žonglování se sudetskými Němci, které bylo jen přípravou brutální vojenské agrese proti malému sousedu.

České republice je tohle všechno - zdá se - v jejím soudobém rozpoložení lhostejné. Občanské vědomí se extrémně pragmaticky věnuje směnnému kursu koruny a pro obveselení privátním aférám Helenek a Karlů. Česká vláda sice na rozdíl od prezidenta stručně - až skoro formálně - "vyjádřila znepokojení" nad situací kolem Gruzie včetně mírné kritiky ruského postupu. Ale k rozhodnému postoji vůči imperiální aroganci se zatím neodhodlal nikdo. Je na pováženou, jak bezstarostně se česká vládní garnitura nepřipravuje na nezadržitelně se blížící předsednictví v Evropské unii. Přímo se nabízelo, aby se česká vláda zjevně připojila k francouzskému prezidentovi, současnému předsedovi unie, když v Moskvě intervenoval za okamžité přerušení válečných akcí.

Měla k tomu navíc průkaznou legitimaci právě v symbolice nadcházejícího výročí sovětské agrese vůči Československu, která se v ničem nelišila od současného postupu Ruska vůči Gruzii.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .