Bojovat či nebojovat?

Jak je známo mobilizace v Československu byla vyhlášena 22. září 1938. Doslova v průběhu hodin se povedlo zmobilizovat milion mužů do věku 40 let. Systém pohraničních bunkrů a pevností byl uveden do plné bojové pohotovosti. Na dalších, rozestavěných pevnostech zejména podél rakouské hranice se pilně pracovalo a v konstrukčních kancelářích vznikaly projekty opevnění pro zemskou hranici mezi Moravou a Slovenskem a samozřejmě projekty opevnění pro obranu československo-maďarské hranice. Lze také konstatovat, že v den mobilizace byla ukončena část přesunu vojenskoprůmyslové infrastruktury z území Čech na území Slovenska. V Dubnici nad Váhom už fungovala výroba těžké vojenské techniky, byla vytvořena síť muničních skladů a továren na výrobu munice. Hornaté území Slovenska by poskytovalo československé armádě efektivní možnosti pro obranné boje delšího trvání. Jednou ze strategických variant velení československé armády byl v případě útoku armády ze západního směru přesun vojenských jednotek z území Čech a Moravy právě na území Slovenska. Ve dnech mobilizace tak Československá branná moc prokázala, že miliardy investované do její výzbroje a do jejího výcviku byly vynaloženy beze zbytku a s plným efektem. Československá branná moc nebyla přehlídkovým ansáblem, byla armádou určenou k obraně státní suverenity a právě proto patřila k nejlépe vyzbrojeným a vycvičeným armádám tehdejší Evropy.

Generální štáb německé branné moci - Wehrmachtu - sledoval mobilizaci československé armády s určitým znepokojením. V záři 1938 se ještě Wehrmacht potýkal s řadou organizačních problémů. Proměna a modernizace armády nebyly ještě ukončeny. Po anšlusu Rakouska byla rakouská branná moc jenom částečně a provizorně začleněna do Wehrmachtu. Taktika proslaveného a vítězného "blitzkriegu" potřebovala ještě několik měsíců na to, aby mohla být v konkrétním bojovém nasazení úspěšnou praxí. Válka s Československem z pohledu německých generálů mohla být úspěšnou, ale za cenu nemalých ztrát na životech německých vojáků. A to není všechno. Wehrmacht v roce 1938 nebyl tak jednoznačně oddán Adolfu Hitlerovi jak tvrdila oficiální německá propaganda. Jenom asi 10 procent z jeho generálů a důstojníků bylo členy NSDAP. A měl-li Adolf Hitler v roce 1938 významné odpůrce, rekrutovali se především z řad generálů a důstojníků Wehrmachtu. Nepřekvapí proto, že právě tehdejší náčelník jeho generálního štábu, generál Beck po vyhlášení československé mobilizace řekl v kruhu jemu blízkých generálů a zpravodajských důstojníků, cituji: "Přivezte mi jasný důkaz, že Anglie bude v případě napadení Československa bojovat a já udělám konec tomuto režimu." Generálu Beckovi stačilo aby poslouchal vysílání BBC a jasný důkaz slyšel přímo z úst britského premiéra. V případě napadení Československa Anglie bojovat nebude, Anglie bojovat nechce.

Můžeme si proto připadat poněkud dezorientovaně když z období těch samých dnů září 1938 čteme v situační zprávě britského vojenského přidělence v Praze plukovníka Strongeho tato slova, cituji:Podle mého názoru předpoklad o schopnosti Německa napadnout Československo na podzim 1938 je nerealistický, všechny strategické výhody jsou na české straně."- konec citace. Nic lépe nedokumentuje jak rozdílně tu samu situaci hodnotili politici v univerzálních fracích a žaketech a jak vojáci, rozlišeni britskou, německou či československou uniformou, ale nikoliv názorem. V pohnutých hodinách před podpisem Mnichovské dohody, večer 29. září 1938 navštívili prezidenta Beneše špičky mobilizované armády. Náčelník generálního štábu, generál Ludvík Krejčí, předseda vlády generál Jan Syrový a zemští vojenští velitelé generálové Vojtěch Luža, Lev Prchala a Sergej Vojcechovský. Tito mužové se vojenským dovednostem naučili ve východních legiích, ve vítězných bojích s mnohonásobnou početnou převahou nepřítele. Tito generálové patřili ke skutečné elitě československého národa, byli armádou respektováni jako kompetentní a vzdělaní velitelé. Stručně se dá jejich pohnutý rozhovor s prezidentem Benešem vtěsnat do několika slov: "Musíme jít do války, ať jsou důsledky jakékoliv.". Pětice generálu předkládala Benešovi argumenty, jež se opíraly o poznatky vojenské rozvědky plukovníka Moravce. Generálové byli přesvědčení o změně postoje Britanie a Francie, avizovali možné politické změny v Německu provedené Wehrmachtem. Beneš žádný z argumentů nepřijal, téměř každý vyvrátil. Jeho argumentace se dá rovněž vtěsnat do několika málo slov: Nemohu vést národ na jatka".

Mnichovská dohoda podepsaná čtyřmi signatáři v noci z devětadvacátého na třicátého září 1938, měla zajistit mír. Ve skutečnosti přinesla válku a všeobecný rozvrat. Dodnes neutichají spory o výklad události Mnichova. Nejčastěji se celá záležitost vtěsnává do otázky, zda jsme měli či neměli jít proti Hitlerovi bojovat. Mnozí mohou namítat, že v této otázce je zakleto zjednodušení, čí prázdná spekulace v duchu onoho pověstného " co by bylo kdyby". Nemyslím si to, neboť jsem bytostně přesvědčen, že ono československé "bojovat či nebojovat" má v sobě něco zcela zásadního pro naše národní vědomí, něco, co bych přirovnal k existencionální tragice nikdy nezodpovězené hamletovské otázky "být či nebýt ?". My dnes víme co znamená rozhodnutí nebojovat proti Hitlerovi. Známe důsledky tohoto rozhodnutí. Zejména ta negativní, jež se podepsaly na chatrném stavu našeho národního sebevědomí. Září 1938 přineslo mnoho otázek, přineslo nejenom jednu variantu řešení evropské krize. Není poctivé nepříjemné otázky schovat pod koberec, není rozumné benešovskou variantu řešení povýšit na absolutní pravdu. Není to rozumné proto, že rodnými bratry absolutní pravdy jsou mýtus a blud. Nevíme, jak by se náš národní osud vyvíjel kdyby padlo rozhodnutí mnichovský diktát odmítnout a vojensky se bránit případnému útoku Německa. Ale ta možnost tu podle všeho byla. A to je ten pravý důvod proč se téma Mnichova obvykle vtěsnává a ještě dlouho bude vtěsnávat do jediné otázky: zda jsme měli či neměli jít proti Hitlerovi bojovat. Nemohu se zbavit naléhavého pocitu, že formulováním této otázky hledáme vlastně odpověď na mnohem zásadnější otázku naši současné národní existence, totiž zda Mnichov není typickým modelem pro naše příští selhání.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .