Afghánistán
Staronový afghánský prezident Hamíd Karzájí byl slavnostně uveden do funkce, a při té příležitosti bylo obyvatelstvo země vyzváno, aby raději zůstalo doma. Nebyl to zákaz vycházení ani žádné stanné právo, spíš přátelské doporučení v zájmu vlastní bezpečnosti. Očekávaly se totiž teroristické útoky islámských radikálů - hlavně z kruhů zdecimovaného Talibanu či Al-Kájdy, pro které je inaugurace nyní už legitimního prezidenta nepříjemnou prohrou.
Samotná událost probíhala za přísně střeženými dveřmi. Zůčastnili se na ní totiž nejenom nynější exponenti afghánského režimu, ale také dva vysocí představitelé americké administrativy: viceprezident Dick Cheney a ministr obrany Donald Rumsfeld.
Dětský sbor zazpíval národní hymnu a staronový prezident v zeleném šatu a typické čepici položil ruku na Korán a složil slib, který začínal slovy: "Přísahám, že budu respektovat a chránit ustanovení svaté víry islámu, ctít ústavu a další zákony Afghánistánu a budu se starat o jejich naplnění". Násladoval aplaus asi 150-ti hostí, a poté složili slib také dva zástupci prezidenta, kteří reprezentují hlavní menšiny.
Situace do jisté míry ilustrovala afghánské poměry. Na jedné straně se podařilo v této zemi nastolit základní stabilitu, na druhé straně je to prostředí nadále nebezpečné, chudé a rozporuplné. Všechno se odvíjí od vojenské přítomnosti spojenců - bez ní by se okamžitě obnovily boje jednotlivých frakcí, a snad i vliv islámských fundamentalistů z hnutí Taliban.
Prezident Karzájí se ve svém projevu vyjadřoval optimisticky. Řekl, že jeho země začíná novou kapitolu dějin v duchu přátelství s mezinárodním společenstvím. Boj proti zbytkům bývalého režimu Talibanu ale, podle něj, není zdaleka u konce. Dobře přitom ví, že problémem nejsou jenom islámští extrémisté, ale také jeho nejbližší spolupracovníci.
Už v těchto dnech musí totiž vyřešit nesmírně složitou úlohu - sestavení nové vlády. Ta dosavadní nebyla poskládaná podle odbornosti či politického postavení. Prosadili se do ní velitelé či šéfové klanů, kteří ovládají jednotlivé oblasti. Odvolat některého z nich může znamenat doslova ohrožení života.
Pokud je tedy pravda, že Afghánistán začíná psát novou kapitolu svých dějin, je namístě otázka, co se v posledních třech letech podařilo a co se naopak nemění. Před invazí spojenců byla tato země úplně v područí islámských zákonů a fanatiků Talibanu. Nesměla se poslouchat hudba ani sledovat televize. Ženy nesměly pracovat a dívky měly zakázáno chodit do školy. Na kábulském stadionu se konaly veřejné popravy provinilců: zlodějům se tam usekávaly ruce a ženy, přistižené v mimomanželském vztahu, se rovnou střílely. Unikátní sochy Buddhy, vytesané ve skále, byly prohlášeny za modly a odpáleny dynamitem. Terorista Usáma bin Ládin měl široké pole působnosti. Mimochodem, šéf Talibanu Muhammad Umar byl jeho blízký příbuzný.
K lepšímu se tedy změnily zásadní věci. Taliban byl rozprášen, bin Ládin o vlásek unikl smrti v pohoří Tora Bora a musel utéct do sousedního Pákistánu. Země má novou ústavu, obnovuje se školství a zlepšují se práva žen. Obnovily se základy klíčových struktur z hlediska bezpečnosti, především policie. A nyní se podařilo dokonce zvolit prezidenta více méně demokratickými mechanismy.
K ideálu svobody a demokracie má ale Afghánistán daleko. Zatím se totiž nepodařila ani tak základní věc, jako je dostat celý stát pod kontrolu centrální vlády. Některé oblasti zůstávají úplně v rukách místních vládců a tvoří de facto státy ve státě. Spojenci a státní administrativa kontrolují sice strategická místa, rozlehlé oblasti si ale žijí svým životem.
Díky tomu je Afghánistán obrovským problémem kromě jiného jako jeden z hlavních producentů narkotik. Ve velkém se tam uskutečňuje výroba heroinu a opia za nízké ceny. Drogy se potom pašují hlavně do Evropy. Experti tvrdí, že ilegální obchod se nezmenšuje, naopak prožívá obrovské žně. Afghánistán se proto začal označovat slovem "narkostát".
Je přitom pozoruhodné, že výrobu opiátů podporoval kdysi islámský Taliban, přestože užívání omamných látek či alkoholu tvrdě zakazoval. Bylo za tím jeho pokrytectví, neboť narkotika chápal vyloženě jako zbraň proti Západu a jako zdroj peněz pro svoje teroristické aktivity.
Spojencům se příliš nedaří obnova země. Pokud měl někdo v době invaze představu, že do osvobozených měst a vesnic přijdou miliardové investice a šťastní občané začnou pracovat v prosperujících podnicích, byl jenom sen. Pozitivní zkušenosti z poválečného Německa, Jižní Koreje, Japonska či Tchajwanu v Afghánistánu prostě nefungují. Nedají se tam přenést ani principy obnovy z postkomunistického světa - tedy od nás.
S tím souvisí skutečnost, že pokusy o zavedení demokratických mechanismů v tamní politice zaznamenaly rovněž velmi omezený úspěch. Říjnové volby probíhaly ve velkých obavách z teroristických útoků, takže je sledovala jenom hrstka zahraničních pozorovatelů - tři z nich byli dokonce uneseni (a teprve nedávno propuštěni). Země prochází spíše obdobím osvěty nežli zaváděním skutečné demokracie.
I přesto je příběh Afghánistánu pozitivní, neboť (na rozdíl od bývalého režimu) nyní se tam věci ubírají přece jen správným směrem. A tak jako hrdina slavného Formanova filmu, i prezident Karzájí může přinejmenším prohlásit: aspoň jsem to zkusil. Na rozdíl od Formanova hrdiny má přitom mnohem větší šanci, že uspěje.
