Naši předci dali víc na emoce. Nešli daleko pro dobré slovo ani pro klacek, říká historik Jaroslav Čechura

4. březen 2015

Největší audioportál na českém internetu

Jaroslav Čechura je historik a bořič mýtů, kterými tato věda často oplývá | Foto: Adam Kebrt, Český rozhlas

Host: historik Jaroslav Čechura. Naši předci dali víc na emoce. Nešli daleko pro dobré slovo, ani pro klacek. Moderuje Marie Retková.

Dějiny nejsou žádná nuda. Když je vezmete za správný konec, můžete si připadat jako v detektivce. Nejhorší jsou ale podle historika Jaroslava Čechury stále dokola opakové mýty. Třeba ten o ženské emancipaci nebo o úpění pod panským bičem.

Historii halí spousta polopravd, nepravd a někdy i úplné nesmysly. Například, že dřív neexistovala emancipace a ženské jen seděly doma u dětí. „Přitom chodily samy do hospody i na tancovačky, kde se seznamovaly,“ vyvrací zavedené mýty historik Jaroslav Čechura.

Padla facka, padla na sále

I v hospodách to tenkrát žilo podobně jako dnes. Taky se tam chodilo relaxovat po práci. „Patřilo to k tehdejší kultuře.“ Bylo tam ale zřejmě trochu živěji.

„Na rozdíl od nás, které už obrousila civilizace, s lidmi víc cloumaly emoce. Byli bezprostřední. Nešli daleko pro dobré slovo, ani pro klacek.“ Těšili se ze stejných věcí. „Z rodiny, výsledků své práce a třeba i z toho, že jim záviděli sousedi.“

Úřad práce: Hledá se dráb, nástup ihned

Další mýtus hlavně minulého režimu: sedláci úpěli pod panským bičem. „Pravdou sice je, že sedláci pracovali na sebe i na pána. Ale mohli místo sebe poslat třeba pacholka.“ Když byl líný, těžko na něj někdo mohl. „Na třeboňském panství byli drábové dva. Trochu horší to bylo na Českokrumlovsku, kde byli tři.“

Panské rozkazy a zákazy bylo překvapivě poměrně jednoduché obejít. Podle archivních pramenů nedostali kolem roku 1720 dva zamilovaní povolení k sňatku. „Tak odjeli do Vídně, kde je oddali. Když se vrátili zpátky domů, na týden je zavřeli a bylo to.“

Čtěte také

Johana, zlodějka sukní

Jaroslav Čechura se ale zabývá i konkrétními lidskými osudy. Na nich se lépe ilustruje doba. Z jeho detektivního pátrání po osudu prosté ženy Johany Peřkové vznikla dokonce kniha.

Jak vyplývá ze záznamů, byla to obyčejná žena, která kradla oblečení a různé svršky a pak je prodávala, aby získala peníze na obživu. Nejzajímavější na ní ale bylo to, že „při výsleších mluvila i o svém životě“.

Jak se ukázalo, později nekradla jen sukně. „Se svým posledním galánem začala vykrádat kostely. Za to byl trest smrti. Byla odsouzena, ale podala si žádost o milost císařovně. A ta rozhodla v její prospěch.“

autoři: eh , Marie Retková

Související

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.