Michal Horáček: "Žijeme v době, která uvolňuje pravidla"

Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč, napsal host Dvojky v textu jedné písně. Na něj to platí beze zbytku. Má srdce hazardního hráče a duši básníka, což mu pomohlo k úspěchům ve všem, čemu se věnoval.

Nepropadnout rutině
Dařilo se mu možná také proto, že má stále touhu poznávat nové věci a sbírat nové zkušenosti, jak prozradil: ,,Mám takový dojem, že když člověk zvládne nějakou profesi, tak se ocitá v určitém nebezpečí. A totiž v nebezpečí, že začne podléhat rutině. Že se spokojí s tím dosaženým, což kolikrát takzvaně stačí, ale ty skutečně nové a zajímavé věci ho ale přestanou napadat. Ta zvládnutá pravidla nad člověkem převládnou. A pro mě to už přestávalo být dobrodružné. Proto jsem se vždycky snažil otevřít něco jiného ve svém životě, něco, čemu vůbec nerozumím, ale co mě láká. Potřebuju to ochutnat a nějak se s tím spřátelit. “ Podle slov uznávaného textaře se poté zvětšuje šance, že ten takzvaný newcomer, nováček, přijde na to, co se už rutinérům nepodaří. Takto to bylo u Michala Horáčka s lecčím, s texty nebo třeba i se studiem.

Možná jste nevěděli, že dnešní host je absolventem oboru antropologie. Posluchačům se svěřil, proč si právě ji vybral jako oblast svého zájmu: ,,Když jsem končil bakalářské studium, potkal jsem na fakultě docenta Pinze a říkal jsem mu, že nevím, jakou specializaci si dál zvolit. A on byl přesvědčený, že by to v mém případě měla být jedině antropologie. Protože když jsem byl v Mladém světě, psal jsem Dopisy z lásky a nenávisti, a to, podle názoru pana docenta, vlastně taková antropologie je.“

Psaní jako koníček
Pokud navštívíte webové stránky Michala Horáčka, už na nich je vidět, že tento člověk rád píše. Jeho srdeční záležitostí se staly villonské balady. Cítí v nich ozvuk středověkých rytířských turnajů a furiantských pokusů o nemožné. Zaujaly ho svou až arogantně přísnou formou a strukturou. Na rozdíl od současného stavu společnosti, ten přísnost postrádá: ,,Žijeme v době, která pravidla uvolňuje, která je na sebe měkká, která si odpouští. Svobodu si představujeme, jako že si každý může dělat, co chce. Na jednu stranu je to pěkné, na druhou ale myslím, že už je to extrém, do kterého už nemáme chodit. “ Aby byla svoboda svobodná, musí se odehrávat na půdorysu nějakých pravidel, míní dnešní host. ,,I takový fotbal má svá pravidla. Nemůžete vzít míč do ruky, všichni souhlasí s tím, že se do míče kope nohou. Teprve ta pravidla svobodu plně otevírají.“

Pokud Vás nástin rozhovoru s Michalem Horáčkem, renesančním typem člověka, zaujal, a chcete si jej poslechnout celý, najdete jej u tohoto článku nahoře nebo v našem audioarchivu Dvojky Českého rozhlasu.