Richarda Konkolského nazývali špatným otcem. Šlo ale o vyšší cíl

Narodil se v Bohumíně v roce 1943 a údajně zná všechny nositele svého příjmení, kteří na světě žijí. “Když budete toto příjmení hledat na internetu, najdete všechny mé příbuzné,“ říká s úsměvem. A jak vzniklo? Richard Konkolski po tom prý již dříve pátral: “Poblíž Orlové je malinké městečko Koukolná. Mám za to, že odtud pravděpodobně některý z předků odešel a ostatní ho podle ní začali nazývat.“ Než se narodil, dědilo se v jeho rodině příjmení Konkolský. To ovšem změnily na začátku druhé světové války německé úřady: “Ve stejnou dobu, kdy Hitler začal okupovat Čechy, Sudety a vytvořil se protektorát, si zabrali Poláci Bohumín. Byl tehdy důležitým železničním a průmyslovým uzlem. Polsko se ale později stalo součástí Třetí říše. Tím pádem byl i Bohumín automaticky obsazen německými úředníky. Ti mi dali podle německých zvyklostí a pravopisu polské krátké měkké “i“, přestože je rodinné jméno s ‚ý‘.“

Jako ryba ve vodě se cítí Richard Konkolski na moři. Cesta k jeho klukovskému snu se začala vyplňovat už v dětství, kdy se vydával na malé výpravy na vorech a pramicích. Profesionalizovat se začal v 16 letech: “Začal jsem závodním jachtingem, kdy mě kolega v zimě stáhl do Bohumínského jachtařského klubu. Poprvé jsem se dostal na vodu na jaře a byl jsem celkem úspěšný, projel jsem všechny tehdejší přehrady a jezera u nás.“

Český rybník mu ale časem začal být malý a on se rozhodl expandovat do zahraničí. Tehdy byly nejbližší polské břehy, omílané Baltským mořem: “Vydal jsem se tam vlakem. Na vlny jsem poprvé vyjel bílým parníčkem. Bylo mi zhruba 23 až 24 let, kdy jsem si poprvé líznul slané vody.“

Je samota na moři jiného druhu než to na pevnině? Richard Konkolski zná odpověď: “Osamění na pevnině je daleko horší. Člověk jde ulicí, je sám a cítí se tak, přestože má kolem sebe plno lidí. Na moři je to o to jednouší. Víte, že jste fyzicky sám, ale na druhou stranu mě utěšuje pocit, že mám doma hodně fanoušků, přátel a zázemí, které mi drží palce. Samotné toto pomyšlení mi dodává energii a sílu.“

V roce 1982 se rozhodl vydat na plavbu kolem světa. V tom mu ovšem bránily úřady. I když ... : “Nebyla to otázka úřadů, ale lidí a jejich charakteru ve svazu jachtingu v Praze. Absolutně nešlo o politiku. Tehdy se komise námořního jachtingu dohodla s vnitrem, že musí mít mořeplavci, kromě pozvánky od cizího jachtařského klubu, také povolení od komise. Údajně proto, aby nedošlo k havárii.“ Prozrazuje Richard Konkolski a pokračuje: “S výjezdy jsem míval potíže téměř vždy. Jednou jsem dokonce musel psát prezidentu Novotnému. Myslel jsem si, že to vždy nakonec nějak zvládnu a vypluji. Tentokrát se ale situace vyvinula tak, že jsem byl zahnán do kouta.“

Logo|foto:Český rozhlas

Svůj sen se přesto rozhodl splnit a s povolenkou na plavbu po Baltském moři tajně odplul až k břehům amerického Newportu. Odtud pak vyrazil na závod kolem světa, který trval celý rok: “S manželkou jsme v duchu počítali s tím, že když závod úspěšně ukončím, tak se vše uklidní. Vlastně o nic nešlo. Hned, jak jsem odjel, tak ale začaly soudy a bylo mi jasné, že zpátky nemůžeme.“

Celou událost přitom přijal s těžkým srdcem a, dle jeho slov, to bylo rozhodnutí velmi těžké: “Ve čtyřiceti letech jsem měl již svoji pozici jak v práci, tak ve sportu. Měl jsem svůj byt, garáž, žigulíka, chalupu. Psal jsem knihy a dokonce jsem tehdy začal publikovat i v cizině. Cítil jsem ale, že mohu dosáhnout daleko větších sportovních úspěchů,“ říká a pokračuje: “Samozřejmě to nebylo jen moje rozhodnutí. S Mirkou (manželka) jsme museli všechno, kromě pár knížek, nechat doma. Loď byla vybavena na dlouhý závody, bylo tam jídlo asi na dva roky. Synovi a rodičům jsme samozřejmě nic neřekli.“

Překvapující je, že se do Česka mohl poprvé vrátit bez obav, že by byl zatčen, až v roce 2000.

“Nikde na vás nečekají s otevřenou náručí. Já jsem též nic neočekával.“ S tímto pocitem vstupoval s manželkou Mirkou a synem Richardem na pevninu státu Rhode Island. Spojeným státům je vděčný za to, že když rodina opustila Československo, přijaly ji a poskytly jí možnost začít nový život. “O tom není debat,“ jak sám rezolutně tvrdí.

Za zklamání by se ale dal označit přístup některých jeho známých: “V USA jsem již dříve byl a měl jsem tam dost přátel z prvních plaveb. Mnozí z nich, převážně Češi, mě přesvědčovali, ať tam zůstanu. Když jsme ale potom s rodinou ve skutečnosti přijeli, tak se trochu stáhli do pozadí. Navíc jsem byl osočován, že jsem špatný otec. Nikdo nepochopil, že jde o daleko vyšší cíl. Chtěl jsem reprezentovat tehdejší Československo a dosáhnout sportovních úspěchů. Když už jsem odešel, a odešel jsem kvůli závodu, nemohl jsem se na to vykašlat a musel jsem ho za každou cenu dokončit.“

Od jeho “nechtěné“ emigrace uplyne letos 29 let. Přesto stále mluví dobrou češtinou a na svůj rodný jazyk rozhodně nezanevřel: “Když se člověk ocitne v cizí zemi, tak se musí přizpůsobit. Místní jazyk musí pochytit co nejdříve, jinak je ztracen. Doma hovoříme česky a jazyk si udržujeme. Narodili a žili jsme se tu, máme zdejší vzdělání.“ Prozradil na sebe i jednu vtipnou historku: “Asi před čtyřmi lety jsem natáčel v ostravském rozhlase. Když jsem skončil, tak se většina osazenstva seběhla a říkala: “Takový krátký ostravský zobák jsme tu už dávno neslyšeli.“

Richard Konkolski napsal již 8 knih. Ta nejnovější se jmenuje Aljašský deník. Do největšího státu USA byl původně pozván kvůli nafilmování lovu velryb Inutity: “Z lovu nakonec sešlo, tedy i z moře. Měl jsem ale možnost navštívit jiné oblasti, o kterých jsem četl jako malý kluk.“ A proč se nadchl zrovna pro tuto drsnou oblast? “Eskymáci mě zajímali. Podle toho, co jsem vyčetl a viděl v prvních černobílých filmech, jsem si dokonce v deseti letech postavil kajak.“

Logo|foto:Český rozhlas

Ve svém zatím posledním díle píše o svých toulkách světem, tentokrát ovšem bez lodi Niké. Ty vlastnil celkem tři. Svou první přitom stavěl čtyři roky: “Tehdy se nedalo koupit téměř cokoliv. Byl problém pořídit si pořádné lepidlo. Měl jsem ale plány, zkušenosti a informace, které jsem získával během různých školení v Polsku. Začal jsem také číst literaturu o světových jachtařích. Samotná stavba doslova začala tím, že jsem vyhledal osaměle stojící modřín. Má totiž pravidelné letokruhy. Muselo se sehnat povolení ke skácení. Strom se pak odvezl na pilu, nařezal se a dva roky se sušil.“
Tato loď, nazvaná Niké I., se v současnosti nachází v depozitáři Národního technického muzea a návštěvníci ji budou moci vidět v expozici představující českou vodní dopravu.