Lisabonská tragédie 1. listopadu 1755 (pravda a mýty)

My ale ta „naše“ zemětřesení – pokud je vůbec pocítíme – nejčastěji spojujeme jen s cinkajícími skleničkami, s prasklinami v omítce či – nedej pámbůh – s nějakým tím zříceným komínem. Přitom stačí překročit Alpy jižním směrem a rázem se ocitneme v oblasti nespoutaných přírodních živlů. Tu kupříkladu u atlantických břehů Portugalska, na rozhraní dvou obrovských bloků, které odděluje tektonické desky euroasijskou a africkou, vzniklo 1. listopadu 1755 nejsilnější „evropské“ zemětřesení. Dnes je označováno nejvyšším stupněm makroseismické intenzity (Io = XII), respektive velmi vysokým magnitudem s hodnotou 9. Bylo to tedy jedno ze šesti nejsilnějších zemětřesení světa všech dob.

Nemáme se i my obávat dynamických seismických projevů rozzlobené matky Gaie? Nemusíme. Pro zaalpskou Evropu seismické ohrožení tak vysokého stupně nehrozí. Proč? Většina ničivých středomořských a atlantických zemětřesení leží v pásu seismicky aktivního zlomu oddělujícího tektonické desky Euroasijskou a Africkou, které se vůči sobě pohybují. Je pochopitelné, že takové dva kolosy v kontaktu, který není hladký, musí občas při vzájemných pohybech „zadrhnout“ na nerovnostech a následně střižně „poskočit“. Právě takový skok generuje silná zemětřesení. Potvrzením vzniku zemětřesení v této hraniční zóně je nejenom ono lisabonské (1755), ale i kalábrijské (1783), sicilské (1693), messinské (1905 a 1908), dubrovnické (1667) a mnohá řecká a západoanatolská zemětřesení.

V neděli dopoledne 1. listopadu 1755 začali Lisaboňané slavit důležitý katolický svátek Všech svatých. Ve velkém množství se účastnili svátečních bohoslužeb, zatímco kuchařky doma připravovaly slavnostní oběd. V 9.20 se země zachvěla. Stěny se počaly hroutit, stropy a klenby propadat, domy bortit. Lidé byli drceni pod troskami. Celkové odhady počtu mrtvých se pohybují mezi 60 000 až 100 000. Silných otřesů postihlo Lisabon ten den několik. Město postihly čtyři rány.

První rána – opakované údery seismických vln – téměř srovnala se zemí celé čtvrti města, zejména části vybudované na náplavových vrstvách. Zničeno nebo silně poškozeno bylo asi 85 % městských budov.

Rána druhá bylo tsunami. Mnozí obyvatelé hledali bezpečí na člunech a lodích na zatím ještě klidné hladině řeky Tejo. Přibližně 30 minut po příchodu seismických vln byla v dálce, v ústí řeky Tejo do Atlantiku, spatřena z věže Bugio vysoká přívalová vlna řítící se vysokou rychlostí proti proudu řeky na město. Později přicházely záplavové vlny ještě vyšší. Silně poškozen byl i královský palác vystavěný na nábřeží řeky. Shořela v něm velká knihovna o 70 000 vzácných svazcích; za své vzal i královský archiv a sbírka obrazů význačných evropských mistrů.

Tsunami|foto: NASA

Rána třetí – oheň. Mnohá kamna, pece a ohniště roztopená při přípravě oběda, posloužila jako zdroje četných požárů. Boj s ohněm trval v Lisabonu nekonečných pět dní.

Rána čtvrtá – rabování. Poslední ranou byli lupiči rabující poškozené domy, paláce a kostely a bezohledně olupující nejen mrtvé, ale dokonce i živé zraněné spoluobčany. Portugalské prameny udávají, že hned poté, co se zpráva o zkáze Lisabonu roznesla po okolních zemích, počaly se kriminální živly z Portugalska a ze sousedního Španělska do města stahovat a bez rozpaků provádět své špinavé dílo.

Článek publikujeme se souhlasem časopisu Vesmír 11/2011.