Prezident Evropy
Po krátkém jednání byl před přibližně 24 hodinami v Bruselu zvolen první evropský prezident, jehož oficiální název je předseda Evropské rady, což je jen prostý překlad prezidenta téhož orgánu. Některá média ho nazývají permanentním prezidentem, což samozřejmě není pravda. Chce se tím pouze říct, že se "prezidenti Unie" nebudou střídat po půl roce, jak tomu bylo dosud zvykem.
Švédsko předá podle Lisabonské smlouvy 1. prosince titul předsedy - prezidenta do rukou belgického premiéra dvaašedesátiletého Hermana Van Rompuye. Tuto funkci bude vykonávat třicet měsíců s možností jednoho prodloužení. Pak bude zvolen nový prezident.
Neznamená to však, že přestane fungovat rotační princip předsednických zemí. Ty budou i nadále odpovědné za vnitřní fungování Unie. Navenek však ji bude zastupovat zmíněný prezident a spolu s ním i třiapadesátiletá Britka Catherine Margaret Ashtonová zvolená do funkce Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku. V budoucnu se asi místo tohoto dlouhého titulu začne - a vlastně se tak už děje - používat prostší: Evropská ministryně zahraničí.Na rozdíl od Hermana Van Rompuye, kde slůvko "van" může u někoho evokovat šlechtický predikát, získala Catherine Ashtonová skutečný titul baronky.
První prezident Evropy byl vybrán z asi dvaceti uchazečů, z nichž mnozí byli navrženi na poslední chvíli. Jedním z nejžhavějších kandidátů byl britský expremiér Tony Blair, jehož až do poslední chvíle prosazoval jeho nástupce Gordon Brown, který tak jednal i proti mínění některých labouristů. Ti si Blaira nepřáli v funkci, podobně jako politici z jiných zemí Unie, neboť kdyby byl zvolen, ztratila by naději na zvolení baronka Ashtonová. Stejně tak by Blairovo zvolení uzavřelo evropskou kariéru van Rompuyovi. To všechno mělo za následek, že se proti Blairovi nakonec postavila většina států Unie.
Přesto se neočekávalo, že bude výběr dvou nejvyšších představitelů Evropy jednoduchý. Říkalo se, nevím nakolik je to pravda, že kromě včerejší večeře byla připravena i dnešní snídaně a dokonce i oběd. Nakonec to vypadá, že volby byly předem v zákulisí dojednány.
Nevadilo by, kdyby byli vítězní kandidáti předjednáni, vždyť dohodu 27 členů EU lze jen těžko dohodnout u kulatého stolu. Určitě však by se to nemělo dít v zákulisí. Mnozí politologové si slibovali, že volba evropského prezidenta a ministra zahraničí bude otevřená a transparentní. Místo toho proběhla volba za zavřenými dveřmi v ještě větší tajnosti než konkláve při volbě papeže. Jiní, většinou diplomaté, si stěžují, že předvýběr uchazečů učinila sama předsednická země, Švédsko, a nikoli nějaké širší grémium. Kritici včerejšího rozhodnutí také upozorňují na to, že uchazeči nebyli vybíráni podle jediného kritéria, totiž zda budou schopni řádně vykonávat svou funkci. A tak jsme se dozvěděli, že dosud neprůrazný prezident byl navržen pravicí, málo známá ministryně zahraničí levicí. A také, že významnou roli hrálo genderové hledisko, tedy aby byla zastoupena obě pohlaví. Nic z toho nemusí být důležité: lidé rostou s úkoly. Vidím to na příkladu našeho premiéra Jana Fišera. Nebo řeknět, kdo mimo Španělsko znal Javiera Solanu než se stal v roce 1995 generálním tajemníkem NATO?
Možná byla uplatněna i jiná hlediska, ale důležité je, že někteří pochybují, zda nejvyšší představitelé Evropy budou natolik silní, aby v příštích měsících zvládli své úkoly, mezi něž bude mimo jiné patřit konsolidovat úlohu Evropy vůči nově vznikajícím velmocím, zvláště vůči Číně. K tomu bude muset Unie vyřešit specifické problémy v oblasti energetické, klimatických změn, imigrace, zemědělství, rozšiřování, finanční regulace a další.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
