Vladimír Burjánek: Trubači

Někteří nadšenci si pořídili trumpety "fanfárky" dokonce z vlastních peněz, další nakoupila škola. Byli jsme vyhledávanou ozdobou všemožných slavností a "švancparád" a co dodnes nechápu, naše oblečení. V době červených šátků byly doplňkem bílé košile červené kravaty. Byli jsme vyhledávaní, zvaní, vítáni a obdivováni - až na nezapomenutelné vystoupení, vlastně poslední, před ukončením školy. Předprázdninový zájezd do zoologické zahrady. Už ve vlaku jsme doplňovali pískot lokomotivy před tunely děsivým troubením. A což teprve v zoo samotné. Rozutekli jsme se po kopcích zahrady - deset trubačů na různé strany a mezi výběhy a pavilóny zahájili neplánovaný koncert. Zebry, jeleni a další zvěř ohrad, vyděšená troubením, pádila pryč, ale vtom se ozval ryk trubek ze strany druhé. Když situace dospěla ke kritickému bodu, ozval se naléhavě zahradní rozhlas :žádáme všechny žáky turnovské chlapecké školy, aby okamžitě opustili zoologickou zahradu. Což varovně zaznělo několikrát. Pan učitel Nejedlo, jindy tak hrdý na své trubače, nás nemohl uchránit od všeobecného hněvu a když nás sehnal dohromady, čekali jsme nejhorší. On však jen zklamaně zaúpěl: kluci, chudáci zvířata, proč jste troubili tak falešně?