Miloš Kopecký: Když se zbabělec vzchopí, tak to stojí za to
Populární herec si zadal s komunistickým režimem, když moderoval protiemigrantský pořad. V roce 1987 ale vystoupil s kritickým projevem na sjezdu umělců, kde vyzval vládní představitele k odchodu.
Narodil se v Praze v roce 1922. Kvůli židovskému původu strávil konec války v nacistickém pracovním táboře. Po válce se stal Miloš Kopecký krátce členem KSČ, dokonce se zachovaly jeho polemické dopisy s Ferdinandem Peroutkou. Brzy byl ale ze strany vyloučen kvůli neplnění stranických povinností.
Největší část herecké kariéry v letech 1966–1991 strávil v Divadle na Vinohradech. Proslavily ho ale především jeho filmové a televizní role.
Kopecký trpěl vážnými psychickými problémy, které údajně pocházely z doby, kdy jeho židovská matka zahynula v Osvětimi kvůli tomu, že se s ní její manžel, Kopeckého otec, rozvedl. Sám Kopecký strávil konec války v nacistickém pracovním táboře. V pozdějším věku mu byla diagnostikována maniodepresivní psychóza.
Právě jeho popularita, enormní zvláště po vysílání legendárního seriálu Nemocnice na kraji města, vedla k nápadu, aby se stal Kopecký počátkem osmdesátých let moderátorem protiemigrantského seriálu Československé televize s názvem Krok do neznáma. Pořad se sice tvářil poměrně umírněně, ve svém principu ale hanil emigranty a přinášel zavádějící informace o životě na Západě a o podmínkách v uprchlických táborech.
Kopecký se své účasti na pořadu původně bránil, nakonec ale souhlasil. Pořad mu výrazně poškodil reputaci. Neznámí lidé mu mimo jiné posprejovali usedlost v jižních Čechách hanlivými nápisy.
V roce 1987 vystoupil Miloš Kopecký jako Národní umělec na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze. V odvážném projevu kritizoval současnou politickou situaci a vyzval čelní představitele státu k odchodu z funkcí. Jeho kritický projev vysílala Svobodná Evropa a kopie kolovaly po celé republice. Kopecký v něm mimo jiné řekl:
„Každá doba má své lidi. Jako je umění včas přijít, je i nemenší umění včas odejít... Ten, kdo to pochopí, odchází možná někdy i tragicky, ale vždycky důstojně. Vy, kulturní protagonisté včerejška, jeho hlavní aktéři, nedopusťte už ve vlastním zájmu, aby na Vaši minulou činnost, v níž bylo mnoho dobrého, padly další a zbytečné stíny.
Odejděte včas, to jest hned, může Vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury.“