Chava Pressburger o Deníku mého bratra Petra Ginze

Knížka, ze které cituji, se jmenuje Deník mého bratra. Vydal ji Trigon a její autorkou je Chava Pressburger, tehdy, v roce 1944, vám bylo 14 let. Dobrý večer.

Host (Chava Pressburger): Dobrý večer.

Jana Klusáková: Vy jste se narodila v Praze jako Eva Ginzová. Vybavíte si svou první dětskou vzpomínku?

Host (Chava Pressburger): Moje první dětská vzpomínka byla pravděpodobně na prázdniny, které jsme zažili jako každý rok na venkově. To bylo blízko Prahy a tam si rodiče najali venkovský domek. S dětmi tam maminka strávila 2 měsíce prázdnin a tatínek za námi z Prahy dojížděl na víkend, protože pracoval.

Jana Klusáková: Kdo byli vaši rodiče, čím byl tatínek?

Host (Chava Pressburger): Moji rodiče byli Ota a Marie Ginzovi. Moje maminka byla rozená Dolanská, pocházela z Hradce Králové. Tatínek pocházel z Prahy. Tatínek byl u privátní firmy.

Jana Klusáková: Vy jste byly tak zvaná smíšená česko-židovská rodina. Co pro vás znamenaly norimberské zákony?

Host (Chava Pressburger): Norimberské zákony se vztahovaly na nás děti, které jsme byly z tohoto smíšeného manželství, jako na všechny židy s jednou jedinou výjimkou, a sice tou, že když nám padl 14. rok, jenom tehdy jsme šli do koncentráku. Tak se stalo, že roku 1942 mému bratrovi dovršilo 14 a museli ho rodiče odevzdat. Stále se doufalo, že bude už konec války, že na mě nedojde. Roku 1944 v květnu jsem musela také jít já.

Jana Klusáková: A tatínek?

Host (Chava Pressburger): Tatínek byl těmito norimberskými zákony chráněn tím, že si vzal árijku tak zvanou, ale tohle chránění přestalo také, to Němci zrušili, a v únoru ta židovská polovička těchto manželství musela také nastoupit do koncentračního tábora.

Jana Klusáková: V únoru kterého roku?

Host (Chava Pressburger): 1945, to znamená 3 měsíce před koncem války.

Jana Klusáková: A kam tatínka odvezli?

Host (Chava Pressburger): Do Terezína a tam jsem se s ním sešla. Spolu jsme se po osvobození vrátili do Prahy. Maminka mohla zůstat doma v našem bytě.

Jana Klusáková: Kdy vám skončilo bezstarostné dětství?

Host (Chava Pressburger): Ještě asi rok předtím, než Němci okupovali Československo, ještě když byla situace velice napjatá. Proč to vím, mně bylo sice jenom 8 let, ale pamatuji si na rozhovory dospělých.

Jana Klusáková: A vaši rodiče neuvažovali o tom, že byste třeba odjeli někam, že byste emigrovali?

Host (Chava Pressburger): Ano, velice uvažovali. Měli jsme emigrovat na Nový Zéland. Totiž ta firma, v které můj tatínek pracoval, patřila ke koncernu Peček. To byl známu koncern. To byli židovští majitelé. Majitel se postaral o to, aby každý jeho židovský zaměstnanec zprostředkoval mu místo v cizině, pracovní místo i všechno, co s tím patří. Byla to veliká firma, těch zaměstnanců bylo hodně a tatínkovi nabídli v dobré pozici na Nový Zéland, ale rodiče si to stále rozmýšleli. Nevěřili, že by to bylo tak vážné. A potom, když už k tomu došlo, bylo příliš pozdě.

Jana Klusáková: Váš bratr Petr byl o 2 roky starší než vy, 14 let mu bylo v roce 1942, o 2 roky později zahynul v Osvětimi. Připomínám, že ze 120 tisíc Židů, kteří v Československu žili před válkou, se jich pádu nacismu dočkalo asi 15 tisíc. V pražské Pinkasově Synagoze je na zdech přes 80 tisíc jmen těch, kteří zahynuli. Je tam i váš Petr?

Host (Chava Pressburger): Ano, ovšem.

Jana Klusáková: Vy jste přišla do Terezína 2 roky po bratrovi, ale ještě jste se před jeho odjezdem do Osvětimi potkali. Vyprávějte o tom. Změnil se Petr za ty 2 roky, co jste ho neviděla?

Host (Chava Pressburger): Ano, Petr se velice změnil. Protože když Petr odjížděl, byl dítě, a po těch dvou letech, když jsem ho poprvé uviděla, velice vyrostl, byl nápadně hubený a bledý.

Jana Klusáková: Popadl vás?

Host (Chava Pressburger): On mě nemohl popadnout, jenom přes okno jsme se viděli. Dal mi nějaké jídlo, protože ty 3 dny jsme nedostali vůbec nic jíst. Měli jsme strašný hlad. To bylo naše přivítání v Terezíně.

Jana Klusáková: Co po celou tu dobu těch dvou roků Petr v Terezíně dělal?

Host (Chava Pressburger): Bydlel na ubikaci, která byla jenom pro chlapce. Vytvořili pomocí jejich vedoucího takovou skupinu chlapců, která byla pod vlivem tohoto vedoucího, jmenoval se profesor Eisingher z Brna. To byl velice inteligentní a vzdělaný pán a on je vedl k takovému komunálnímu životu, že si rozdělovali věci mezi sebou. Také vydávali spolu tajný časopis, který se jmenoval Vedem.

Jana Klusáková: Co to znamená Vedem?

Host (Chava Pressburger): My vedeme. Já nevím, co dělal, ale určitou dobu pracoval v technickém oddělení. Němci tam zařídili dílnu, kde se tisklo, kreslilo a malovalo pro jejich propagační účely všelijaké plakáty, tiskoviny a tak dále. Tam bylo zaměstnáno hodně umělců a kreslířů. U Petra poznali, že má nadání, tak ho tam také vzali pomáhat. Odtamtud si potom přinášel na ubikaci všelijaké pomůcky, tužky a papíry, protože to se nedalo sehnat jinak.

Jana Klusáková: Věděla jste, kam s transportem odjíždí z Terezína?

Host (Chava Pressburger): My jsme jenom věděli, že to bude špatné, že to bude mnohem horší než Terezín, ale kam, to jsme nevěděli. My obyčejní vězni jsme to nevěděli. Já si myslím, že snad vedoucí to věděli a nebo tušili, ale my jsme nevěděli.

Jana Klusáková: Jak vzpomínáte vy osobně na konec války?

Host (Chava Pressburger): Slyšeli jsme střílení venku a tak jsme se lekli a vlezli jsme po kavalce a báli jsme se vystrčit hlavy. Ale pak jsme slyšeli venku jásání, tak jsme se přiblížili k oknu a viděli jsme obrněné vozy ruské a ruské vojáky. Tak to byla veliká sláva a potom na takovém jednom nákladním autě s tatínkem jsme jeli do Prahy ještě, než zavřeli Terezín, protože tam vypukl skvrnitý tyfus.

Jana Klusáková: Takže z vaší rodiny vlastně přežila maminka, tatínek a vy.

Host (Chava Pressburger): Ano, ale všichni sourozenci tatínkovi, i jeho maminka, otec už nebyl dávno naživu, všichni zahynuli.

Jana Klusáková: Kdy a od koho jste se dozvěděli, že Petr už nežije?

Host (Chava Pressburger): Přesně jsme se to nedozvěděli dlouho, ale čím dále čas postupoval, jsme viděli, že naděje se menší. Až nám bylo jasno, když tolik lidí se nevrátilo, že Petr je mezi nimi. Ale přesně, jak zahynul, jsme se dozvěděli vlastně až hodně let potom, kdy jeho přítel, kterého viděl jít po příjezdu do Osvětimi na tu špatnou stranu směrem k plynové komoře, to znamená, že neprošel selekcí u doktor Mengeleho, který rozděloval lidi na ty, co mají žít, a ty, co nemají žít. Tak ten ho viděl jít právě do plynové komory a ten to zvěstoval. Dlouho si to rozmýšlel, jestli to má říct, ale potom nám to oznámil, že tak to bylo s Petrem, a tak jsme se to dozvěděli.

Jana Klusáková: Deníkové zápisky Petra Ginze jsou velmi obyčejné a všední, ale je to obyčejnost vykloubené doby a nenormální všednost. Výmluvná je Petrova báseň z roku 1941. S dovolením kus přečtu: Dnes je jasno už všem lidem, kdo je Árijcem, kdo Židem. Neboť Žida poznáš ve zdi podle černožluté hvězdy. A takto znamenaný Žid musí dle předpisů žít. Vždy po osmé hodině věnovat se rodině, dělat jak pomocný dělník, neposlouchat ani Mělník. Nesmí si pejska dovolit, ani se nechat oholit. Židovka dřív bohatá nesmí mít ani koťata. Musí učit doma děti nakupovat od tří do pěti. Nemít šperky, česnek, víno, koncert, divadlo či kino, auta, byty, gramofony, kožich, lyže, telefony, vepřové, cibuli, sýry, aparáty, přesné míry, harmoniky foukací neb kanárka pro legraci, jízdní kolo, barometry, ponožky a teplé svetry. Navykni si chodit pěšky, ať si prší neb je hezky. Nelez ze svého baráku a nesedej snad do vlaku. Nesmíš ovšem též v rychlíku neb v tramvaji neb v taxíku a ať jsou sebevětší svody, nelez nikdy do hospody. Na nábřeží, výstaviště, do muzea, koupaliště, na poštu, v Troju, na perony, k Mainlům nebo stadiony a tak dále. Pokud jste to dosud nevěděli, tak jste se to teď pěkně dozvěděli. Paní Chavo, lidé se někdy ptají: Jak je možné, že se vykonavateli Holocaustu stali tak zvaní normální lidé, kteří byli otcové rodin, měli rádi kulturu. Uměla byste na to odpovědět?

Host (Chava Pressburger): To je fenomén absolutně pochopitelný. Je to pro mě nepochopitelný, jak tohle mohli. Je to taková zvrácenost podivná.

Jana Klusáková: Proč vyšel Petrův deník až teď, až 60 let po válce?

Host (Chava Pressburger): Protože se teprve teď našel. Když izraelský astronaut první letěl v raketoplánu Columbia americkém do vesmíru před dvěma lety, tak si žádal od izraelského muzea, věnovanému holocaustu, něco, co by mu připomnělo holocaust, protože měl k tomu jako Izraelec a jako syn matky, která přežila Osvětim, blízký vztah. Kurátorka tohoto muzea mezi 150 kresbami, které tam mají v úschově, které Petr nakreslil, vybrala kresbu Povrch měsíce, kterou Petr nakreslil a kde znázorňuje, jak si představoval Měsíc a jak vidět odtamtud zeměkouli naši. Po tom, neštěstí, když raketoplán spadl, jméno mého bratra, Petr Ginze, se stalo známým, i tato kresba, v celém světě, dokonce prezident Bush při memoriálním večeru za spadlé astronauty vzpomněl Petra. O tom se dozvěděl neznámý člověk z Prahy, který se náhle vytasil s tím, že má 6 Petrových sešitků, které našel ve starém domě, který vlastnil, a elektronickou poštou poslal ukázky do Jeruzaléma, do toho memoriálu, a ti se zase obrátili na mě. A tak najednou na obrazovce jsem viděla Petrovy deníčky, jeho písmo jsem okamžitě rozpoznala a pár těch vět, které tam byly napsány, jsem si připomněla události, na které jsem si pamatovala. Po dvou letech se mi podařilo i těch 6 sešitků získat.

Jana Klusáková: Je pravda, že jste za ně musela zaplatit?

Host (Chava Pressburger): Já bych se o tom raději nešířila. Určitou částku jsem dala tomu pánovi, ano. Nakonec musím říct, že po dvou letech, když to vidím s odstupem, jsem mu vděčna za to, že to nevyhodil a že to schoval.

Jana Klusáková: V posledním čísle týdeníku Respekt v článku Návrat domů jedna pamětnice říká: U mnohých uschovatelů se po válce projevila chamtivost a nechuť vracet věci, které si k nim Židé před odchodem do transportu uložili. Vy jste se po válce s takovou zkušeností nesetkala, protože vaše maminka zůstala doma, že?

Host (Chava Pressburger): Ale setkala velice, protože můj tatínek zůstal jediný ze své rodiny a jeho maminka byla dost majetná a jeho sestra také. Oni měli velké starožitnické sbírky, zděděné po dědečkovi. Dědeček byl známý pražský starožitník. Jenom malý zlomek těch věcí se mu podařilo dostat nazpátek a většina byla už rozkradena. Lidi to prostě nechtěli vrátit. Částečně to Němci zkonfiskovali a to, co bylo u Čechů, co přímo rodina dala Čechům na úschovu, tak částečně to vrátili a částečně také ne.

Jana Klusáková: Jak jste se z Evy Ginzové stala Chavou Pressburger?

Host (Chava Pressburger): Chava je do hebrejštiny přeloženo jméno Eva. Pressburger, to je jméno podle mého manžela, který se jmenuje Pressburger a pochází z Bratislavy, která se německy jmenovala Presburg.

Jana Klusáková: Takže vy jste se provdala za pana Pressburgera. Z Prahy jste odjela v roce 1948, proč?

Host (Chava Pressburger): Hlavní důvod byl to, že jsem viděla, že zase nesvoboda se blíží a nebyla jsem už ochotna dál žít v nesvobodě. To už bylo těsně po komunistickém převratu.

Jana Klusáková: Jak dlouho jste tady nebyla?

Host (Chava Pressburger): Rok po tom, co se Jan Palach upálil, v roce 1970, jsem poprvé přijela.

Jana Klusáková: Že jste si takhle udržela tu češtinu?

Host (Chava Pressburger): Tak se zdá, že mateřština se neztrácí a naše rodina byla velice dbalá na to. My jsme byli takoví velice uvědomělí Češi.

Jana Klusáková: Mluvila jste se svými dětmi o těch hořkých válečných zkušenostech?

Host (Chava Pressburger): Desítky let ne, vůbec u nás se o tom nemluvilo.

Jana Klusáková: A teď?

Host (Chava Pressburger): Teď ano. Jsem k tomu trošku nucena o tom mluvit různými okolnostmi. Lidi se ptají a víc se zajímají a také částečně to cítím jako svoji povinnost, kterou ještě musím splnit.

Jana Klusáková: Setkala jste se někdy po válce s projevy antisemitismu?

Host (Chava Pressburger): Ne, během války. Naopak, vyšla pamětní známka na počest mého bratra Petra Ginze, a to vzniklo na podnět českého filatelisty pana Janíka. Vydal petici přes internet a tuto petici podepsalo hodně stovek, snad tisíc českých občanů, aby se tato známka vydala.

Jana Klusáková: Které místo v Praze máte nejraději?

Host (Chava Pressburger): Já mám nejraději místo, kde jsem ještě nebyla, protože trošku se tam bojím sama vstoupit, a to je Štvanice, blízko místa, kde jsme bydleli, u Hlávkova mostu. Tam jsme chodili dennodenně. Tam jsme si hráli a tam jsme také plavali ve Vltavě, na to si ráda vzpomínám.

Jana Klusáková: Dnes jsme vám, vážení posluchači, představili paní Chavu Pressburger, autorku Deníku mého bratra. Válečné zápisky Petra Ginze vydal Trigon. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.