Milan Markovič: HZDS jsem snížil volební preference

Host (Milan Markovič): Dobrý den, vám všem, vám tu blízko i vzdálenějším.

Moderátor (Jana Klusáková): Chcete mluvit slovensky nebo česky, aby vám rozuměli i ti mladší?

Host (Milan Markovič): Jak je libo. Ale myslím si, že oni si zvyknou a jestli tam bude něco mezi těmi mými slovy zajímavého, tak oni si to najdou.

Moderátor (Jana Klusáková): Na svých webových stránkách uvádíte, že jste byl postupně učitel, novinář, herec, moderátor, hudební skladatel, scénárista, humorista a satirik. Vším jste byl rád?

Host (Milan Markovič): Nikdy jsem nedělal něco, co by nějak nevonělo a jestli jsem z něčeho odešel k něčemu jinému, tak to nebylo proto, že se mi to předcházející zprotivilo, ale možná, že jsem si chtěl zkusit i něco jiné, že se cosi jiného naskytlo, že mě kdosi kamsi pozval a že se mi to zalíbilo. A tak se ze mě stal člověk, který, jak už to bývá u nás všeumělů zvykem, umí ze všeho něco a možná nic pořádně.

Moderátor (Jana Klusáková): Byl jste trpělivý učitel?

Host (Milan Markovič): Ale to si myslím, že ano. To moje manželka, též učitelka, která vydržela u té tabule a katedry, ona je matematička, ta je myslím méně trpělivá, protože z toho vedlejšího pokoje od dětí ten zvýšený hlas při zlomkách a odmocninách, to jsem zaregistroval a sám jsem rád, že to nemusím vědět a nevím doteď.

Moderátor (Jana Klusáková): Před časem vás tady znali všichni, především díky pořadům Na šikmé ploše a Na rovinu, které vysílala Česká televize. Vaše popularita se tehdy českých hvězd dotýkala. Co to s vámi dělalo? Byl jste pyšný?

Host (Milan Markovič): Byl jsem v každém případě rád, že dělám něco, co lidi možná potřebují, co chtějí, co je baví, co je zajímá. Kdo by nebyl rád? Dělat něco co nemá diváka, nemá posluchače, to je dosti iluzorní zaměstnání. Takže mě to samozřejmě bavilo.

Moderátor (Jana Klusáková): A nachytal jste někdy sám sebe, že máte takzvané hvězdné manýry?

Host (Milan Markovič): Nevím, co se pod tím myslí, víte.

Moderátor (Jana Klusáková): To je obratná odpověď, tu se naučím, děkuji vám.

Host (Milan Markovič): Pokud tím myslíte třeba, že vrazím někam do kina a povím, ustupte, já nepotřebuji lístek, jsem hvězda a sednu si tam a tam a všichni buďte ticho, tak to asi ne, já jsem dřív, a to mnohé udivuje, poměrně plachý člověk, musím říci. Nevím, zda právě proto nebo i přes toto povolání a mým sklonům, nemám rád velké davy lidí. Necítím se moc dobře. Já jsem raději v komorní společnosti a proto je dost zajímavé, že dělám to, co dělám. Ale možná, že je to zákonité právě.

Moderátor (Jana Klusáková): Ty hvězdné manýry, to prý se vždycky pozná podle toho, jak ten dotyčný vymění přátele, no přátele, spíš lidi s kterými se stýká. Máte, pane Markoviči, trvale stejnou partu přátel?

Host (Milan Markovič): To naopak je vidět na těch lidech okolo vás, že tedy přicházejí za vámi, hlásí se k vám lidé, které jste ani neznali, že se chtějí nějakým způsobem maličko přiživit možná na tom, co vysíláte, na tom, co znamenáte a na tom, čím jste známý, mám dojem, že právě tehdy nastane takové kolísání, že jednou vás pozná víc lidí, jednou méně, a jednou třeba nastane chvíle, kdy vás radši nepozná nikdo, a to se stane každému, když jdete svojí rovnou cestou, tak najednou vidíte, že ostává jen určitý počet těch lidí, které lze opravdu označit za přátelé. A to je dost vratký pojem přítel. Já nemám rád, víte, když moderátor či speaker či nějak podobně postižený, oslovuje v rozhlase, v televizi absolutně neznámé a neviditelné své kunšafty, vážení přátelé, milí přátelé, vůbec nemám rád zneužívání pojmů, slov a významů, což je dnes velmi rozšířený sport. No a mám dojem, že přítel je cosi, co je pro nás požehnáním a můžeme být rádi, když máme někoho, třeba jen spočitatelného na prstech jedné ruky, i to už je velké štěstí a netřeba to zneužívat.

Moderátor (Jana Klusáková): A jak jim říkáte těm lidem, kteří před vámi sedí v hledišti?

Host (Milan Markovič): Milí diváci, vážení přítomní, já nevím, dámy a pánové, no to je strašné, já jsem například v životě nepřišel před publikum a neřekl jsem dobrý večer, dobrý večer, dobrý večer. A pět minut je v čudu, to je to nejlehčí. Ale i pozdravit se dá všelijak zajímavě. Já jsem takový málo spartakiádní typ a nemám rád, když mám opakovat po druhých lidech. Někdy to dá strašnou práci, abyste se malinko odlišili slovní zásobou, ale vždyť to je ta slovní zásoba a ten slovník je přece jednou z mála věcí, která nás odlišuje od toho jiného živého výskytu na Zeměkouli. Takže mám dojem, že stojí za to oslovovat lidi tak, jak si zaslouží.

Moderátor (Jana Klusáková): Pane Markoviči, lze provozovat satiru a vyhnout se přitom politice?

Host (Milan Markovič): No, pravděpodobně ne, to se nedalo dokonce ani před 40 lety, jen se to tam dalo tušit, nebylo to vysloveno samozřejmě.

Moderátor (Jana Klusáková): Politici obecně neoplývají smyslem pro humor, z čehož plyne, že humor špatně snášejí, jsou vztahovační, jakmile se někdo zasměje, politik je přesvědčen, že se směje právě jemu a následky se dostaví co by dup. Kolika soudním žalobám od politiků jste čelil? Máte to spočítané?

Host (Milan Markovič): Zhruba takové čtyři, pět možná, většinou od těch mečiarovců, kdysi, teď jsou tedy tišeji, ale mám dojem, že neskončili nadobro, není to vždy pravda, že ti politici mají méně smyslu pro humor.

Moderátor (Jana Klusáková): No tak víte, oni ho nemají méně ze začátku, ale on potom odumírá.

Host (Milan Markovič): No, ale to je jejich vlastním přičiněním, že se odstřihávají od společnosti.

Moderátor (Jana Klusáková): Dokonce prý vás HZDS, když vidím tu zkratku, tak si uvědomuji, že už leckdo neví, že to bylo Hnutí za demokratické Slovensko, v 90. letech vládnoucí slovenská strana, čili že vás tato strana obvinila, že se vaší vinou nedostala do vlády. Nechal jste si to dát písemně, to by byl historický dokument?

Host (Milan Markovič): Ono to je písemně. Totiž no v trošku jiném znění, že jsem jim snížil preference. No co, v podstatě to samé, čímž tedy nebývalým způsobem vyzdvihli moje kvality, které takové ani vůbec nejsou.

Moderátor (Jana Klusáková): Taky jste některou tu žalobu prohrál?

Host (Milan Markovič): Ne, ne, to se nikdy nestalo. I málo nestranný soud musí pochopit, že svoboda slova je jedna věc a nějaký pocit ukřivdění je druhá. Ne, nikdy se to nestalo a vždy stály ty žaloby na vodě.

Moderátor (Jana Klusáková): Jaká bývá profesní životnost satirika? A na kom to závisí?

Host (Milan Markovič): No, já jsem se stal satirikem a i možná jiná povolání ke mně přišla náhodou, víte já jsem dělal ten program v podstatě na Slovensku i v Česku 11 let, což je v dost, nedá se to dělat déle, hlavně při tak malém trhu, když se mám nově vyjádřit, protože víte, to už nikoho po 10 letech nezajímá, když si děláte legraci z předsedy vlády, to v 90. letech to bylo zajímavé, to bylo odvážné, víte, už i ty politici se stali takoví přizpůsobivější, gumovější, už se nedali jen tak zaskočit a potom už nebylo ani koho volat, už se všichni vystřídali, víte, to se nedá dělat příliš dlouho, pokud chcete setrvat v komunikaci s vysokou politikou.

Moderátor (Jana Klusáková): V jednom rozhovoru jste řekl, že satirik si musí umět dělat legraci sám ze sebe na veřejnosti. A jak vy sám, pane Markoviči, snášíte, když vás zesměšňuje někdo jiný?

Host (Milan Markovič): To přece závisí od toho, čí jsem terč a jakým způsobem to dělá. Protože pokud to dělá inteligentně, kulturně, tak se od něho třeba poučím a poděkuji mu za inspiraci, proč ne, i když je to na můj účet. Ale když to dělá neohrabaně, ne velmi kulturně, tak mě neznemožňuje, znemožňuje sám sebe.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 Radiožurnále vám představujeme Milana Markoviče koncem října 2005. Minulý týden přinesly agentury tuto stručnou zprávu. Po dvou letech vyšetřování slovenská policie zastavila stíhání známého humoristy Milana Markoviče, který čelil obvinění z násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci. Markovi byl podezřelý, že formou e-mailové zprávy vyhrožoval novinářce Renatě Klačanské a stíhání bylo zastaveno, protože vyšetřování neprokázalo, že skutek spáchal Markovič. Konec zprávy. To jsou věci. Jak se vám žilo během těch dvou let, dvou let vyšetřování?

Host (Milan Markovič): To bylo víc než dva roky a co vám mám povídat, když to je jako když přijdete k dobré facce a nevíte, komu poděkovat. Já jsem se potom až z nějakého vyšetřování dozvěděl, že uvedené dámě, jejíchž pohnutky doteď neznám, někdo dvanáctkrát podpálil auto, to musí být dobře ohnivzdorný přístroj, už tedy prořezal pneumatiky, vyhrožoval jí, a já doteď, věřte mi nebo ne, nevím, proč to padlo na mě. Vyšetřovalo se to velmi dlouho, já na to nemám ani čas, ani trpělivost, takže samozřejmě se tím museli zabývat právníci, strašně expertízy dělali po počítačích, no nakonec jsem se dozvěděl, že se nenašly důkazy. Ale víte, co to znamená? On se nenašel ani ten pravý pachatel, takže já doteď mohu být terčem poznámek, no tak mu to nedokázali, víte, tak to dnes vypadá. To ne, že jste nevinná, ale že se to nedokázalo.

Moderátor (Jana Klusáková): Taky se na Slovensku říká, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, není dýmu bez ohýnku a takové ty věci?

Host (Milan Markovič): No, no, no, něco takového, zkrátka nevím co třeba teď podniknout, třeba asi na to zapomenout a spláchnout to ze sebe, tak jako existuje bulvár, tak jako se vždy na vás něco přilepí, jestliže jste člověk zajímavý a vyplatí se někomu zvyšovat náklad tím, že uveřejní nějakou blbost. Já se divím, že vůbec u vás vyšlo to, že to tedy není pravda. Protože to už většinou nikoho nezajímá. Velkými písmeny, velkými nadpisy o vás napíšou, podezřelá, ona byla právě na té ulici, kde se stala vražda, no asi možná i zavraždila, víte. Ale to, že to je blbost a nehoráznost, to už málokdy se člověk dozví.

Moderátor (Jana Klusáková): Ledva tahle kauza vznikla, to byla na podzim roku 2003, řekl jste. Takovými hloupostmi se nehodlám zabývat. Co všechno vás ta údajná hloupost stála? Oč vás připravila?

Host (Milan Markovič): No, víte, není to opravdu tak jednoduché, nedá se to jen tak hodit za hlavu, stojí to, nedá se obrnit tak, abyste si mohli říct, vůbec mě to nezajímá, vůbec se tím nebudu zabývat, to vás tlačí a když už nic jiného, protože svědomí máte čisté, tak přemýšlíte, co to znamená. Jestli to byl žert, jestli to byla cílená zlomyslnost, či to byl zlý úmysl a nejhorší ze všeho je, když se nemáte jak dozvědět,víte a to vás trápí. Trápí vás to za jiné lidi, proč někomu záleží na tom, aby se s vámi někdo takto pohrál, aby vám někdo připravil těžké chvíle z neznámých důvodů, z neznámých motivů.

Moderátor (Jana Klusáková): Můžete říci, že jste tady v těch tíživých dvou letech taky něco získal?

Host (Milan Markovič): Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. No tak jsem získal cennou zkušenost, možná se oslabila moje důvěra v lidi, možná jsem se zocelil v tom, že člověk by si asi měl dávat pozor víc na druhé lidí, ale nevím, nevím, jak víc by mě to mohlo pomoct. Člověk se naučí, toto nebylo ani na vlastních chybách, spíše na možno, na tom, že důvěřuje lidem a neměl by možná všem.

Moderátor (Jana Klusáková): V takových tíživých okamžicích, že to byl dlouhý okamžik, se obvykle prověřují také ti přátelé, ti lidé kolem vás. Také se stalo, že někteří zmizeli už navždy?

Host (Milan Markovič): No, víte co, já už myslím, že mám takový vyprofilovaný výběr těch přátel, že se to velmi nepohnulo, protože ti, co mě znají, tak ti ví, čeho jsem schopný, co jsem za člověka, svojí prací, svým životem každý člověk sám sebe profiluje natolik, že soudnému člověku netřeba mnoho dokazovat. No a ti, kteří mě budou nadále podezřívat a obviňovat, no tak ty nepřesvědčíte, kdybyste je přesvědčili, tak jim možná vezmete jedinou životní radost.

Moderátor (Jana Klusáková): Vyšetřování skončilo, zapomeňte. Tak se jmenoval jeden smutný italský film. Zapomenete?

Host (Milan Markovič): No to se nedá zapomenout. Možná, až přijde, no jak se jmenuje ten pán? Alzheimer, možná potom.

Moderátor (Jana Klusáková): Začal jste prý zase hrát divadlo jako za časů vašeho šestnáctiletého angažmá v Radošínském naivním divadle.

Host (Milan Markovič): Ano, no tak myslím, že i v Praze je dostatečně známá hra Milvorda Olbího, nejúspěšnější dramatizace roku 2002, tak to bylo v Americe hodnoceno, Koza aneb kdo je Silvie, kde se mi podařilo dostat se na jeviště s Jurajem Kukurou, Milkou Vašaryovou a Nusím Bártom, dobrá partie, dobrá zkušenost.

Moderátor (Jana Klusáková): A skvělá hra.

Host (Milan Markovič): Skvělá hra, režisér Emil Horváth mě obsadil nyní do třístranné komedie Inspektor Dreyck aneb dokonalý zločin, kde v hlavní roli, ne nepodobné známému inspektorovi Clousoovi, se znemožňuji na jevišti v komedii, která má premiéru 25. 11. a myslím si, že to, i když to nebude možná tak slavná hra, ale určitě mi je trošku povahově bližší.

Moderátor (Jana Klusáková): Mohu vás jako známého humoristu, milý pane Markoviči, na závěr požádat, abyste řekl něco veselého, česky?

Host (Milan Markovič): Jo veselého?

Moderátor (Jana Klusáková): Nějaký fór?

Host (Milan Markovič): Víte co, já právě velmi anekdoty, nevyznačuji se tím, že bych vyprávěl anekdoty, já dokonce mám takový trošku zvrácený názor, že když se začnou vyprávět anekdoty, tak je trošku zle s humorem, že je mu trošku třeba pomoci, že je to berle, kterou se ten humor podepírá, protože není schopný vyprodukovat nic originálního.

Moderátor (Jana Klusáková): Hezky jste se z toho vymluvil. A to je konec rozhovoru s Milanem Markovičem, mužem, který řekl. Nároky publika na humor klesají, skoro bych tvrdil, že si brzy budeme vybírat mezi humorem přízemním a suterénním, tak jako kdysi mezi filmem sovětským a východoněmeckým. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.