Martin Kratochvíl o novém Talismanu skupiny Jazz Q
Na chalupě v Jizerských horách sepsal Martin Kratochvíl loni první skicy k nové nahrávce. Výsledkem je album jazzrockových Jazz Q, které nyní vychází pod názvem Talisman.
Nahrávka vychází tři roky po předchozím comebackovém albu Znovu, které povzbudilo koncertní činnost kapely a oživilo zájem publika o její tvorbu. Co se od předchozího alba změnilo?
„Vajca Decziho vystřídal mladý bubeník Filip Jeníček, jehož rytmická invence i přesnost má blahodárný vliv i na osvědčeného matadora Přemysla Fauknera. Ten ke své bezpražcovce přidal i tvrdší funky pražcový nástroj a spolu s Filipem spřádají vynikající a invenční motor celé kapely. Zdeněk Fišer rovněž rozšířil svůj kytarový záběr o měkce znějící lubový nástroj (Waltz pro tátu). Na druhé straně posílil i svůj hystericky zkreslený kytarový tón (např. Stařešina, nebo Achillova pata),“ říká Martin Kratochvíl, český průkopník hry na analogové syntezátory.
Album Talisman bude pokřtěno v pražské Redutě 25. dubna a na festivalu Colours Of Ostrava, kde bude Jazz Q letos v červenci koncertovat. Deska vychází na CD i LP.
Komentář Martina Kratochvíla k jednotlivým skladbám:
Darmošlap je jediná věc na albu hraná živě od začátku do konce. Přidaný je jen syntezátor v „předělech“ sól a hammondky v mezihrách. Sóla zůstávají pevně svázaná se synchronně nahranou rytmikou, nejsou tedy nahrávána ve studiu dodatečně, jak je tomu povětšinou u ostatních skladeb.
Stařešina je kompozice postavená v klidných úvodních A částech na ostinátní pianové figuře a standartní harmonii. B část s hysterickou kytarou a dvěma moogy stojí na tvrdém rytmu a mahavishnovské zmenšené harmonii. Část C pak v kytaře uklidňuje rozbouřené vody a uvádí do sól.
Tříčtvrteční Povětří je jednoduchá pseudo-dvanácka postavená na živé rytmice akcentované Zdeňkovou wah-wah kytarou (česky kvákadlem) a výborným Filipem i Přemkem.
Achillova pata stojí na jedenáctiosminovém riffu piana Fender a stabilní rytmice. Kytarový santanovský improvizovaný střed má jen odpíchnout ostinátní monotónní běh chorusů.
Lehkomyslník ve 3/4 pomalejším rytmu si vypůjčil úvodní riff z Davisova All Blues, ale od té chvíle je to harmonicky neortodoxní kompozice. Je důsledně nediatonická, skládá se jen ze superpozic akordů, jejichž čitatelé i jmenovatelé nijak nesledují logickou skladbu. Na takové téma je dost obtížné sólovat. Má se číst čitatel, nebo kořen složeniny? Sóla tak vedou posluchače do náhlých zvratů a neočekávaných harmonických rezolucí.
Ortel je sice trochu složitější, ale stále diatonickou kompozicí bez velkých alterací. Do určité míry má vlastně bluesovou příchuť podporovanou jednoduchou a tvrdou rytmikou.
Návěj byla do poslední chvíle určena k vyřazení z alba, snad pro svojí trochu banální harmonii. Jen na naléhání Zdeňka, hrozícího odchodem z kapely v případě absence Návěje, našla svoji cestu zpátky na drážky desky. Má docela chytlavou melodii, která dlouho bydlí v hlavě a nedá se vypudit, lehké ostináto a křehká sóla.
Pelyněk stojí v úvodních chorusech na basovém ostinatu a moll a jen horní struktura harmonie se proměňuje. Střed je již harmonicky bohatší i rytmicky akcentovanější. Drobnolistý kvítek je samba v durových otevřených harmoniích, takřka dětsky naivní a hravá. Myslím, že vytváří krátký čas odpočinutí po Pelyňku a před těžší harmonií následující skladby.
Pán a rab je spolu s Lehkomyslníkem určité skladatelské novum v albu. Je skoro etudou v procvičování hraní v superponovaných harmoniích bez diatonické logiky. K odlehčení je tok superpozic přerušován vždy osmi takty smysluplné harmonie. Jak se s tím vypořádá tápající sólista i ucho posluchačovo zakusíte brzy při poslechu CD. Waltz pro tátu je moje vzpomínka na nedávno zemřelého tátu a hudbu jeho generace (nar. 1917). Mnozí namítnou, že se stylem na CD příliš nehodí, ale sorry, musí tam být...
Talisman. Piano Steinway a samply smyčcového kvartetu bez rytmiky. Na mých starších albech většinou předznamenávala poslední skladba předešlého styl i zvuk dalšího. Dej Bůh, aby tomu i nadále tak bylo!
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
