Pilnikáři ještě nevymřeli. Vyzkoušejte si jejich řemeslo na Betlémě v Hlinsku

Pilnikářské řemeslo mělo svou bohatou tradici na Českomoravské vrchovině. První známý pilnikář se objevil v Krouně roku 1814. Nejvíc jich bylo v Křižánkách. Od druhé poloviny 19. století se řemeslu postupně věnovaly celé rody. Vítkovi, Preislerovi, Kaštánkovi nebo Otavovi. A právě posledně jmenovaní věnovali část vybavení ze své původní dílny na Betlém do Hlinska, kde si můžete prohlédnout pilnikářskou dílnu a osahat si toto staré řemeslo.

Pilnikáři museli ovládat kovářské řemeslo i chemické procesy

Nejdůležitější pro pilnikáře byla výheň s žíhací a kalicí pecí a kovářským měchem. Ten zajišťoval potřebný přívod vzduchu. Ocelové tyče, které byly základní surovinou, se nejprve zkrátily na potřebnou délku na utínce, což byl malý nástavec s hrotem v kovadlině. Poté se tyč nahřála ve výhni a na kovadlině vykovala do základního tvaru. Po vykování se tělesa pilníků házela na zem, aby zchladla.

Čtěte také

Žíhání

Proces, kdy se ocel nejprve nahřeje na teplotu 720 až 740 stupňů a postupně nechává několik hodin chladnout. K tomu sloužila vyzděná pec.

Pilníky a rašple z Hlinska|foto: Jitka Slezáková

Broušení

Před vlastním výsekem bylo třeba pilníky upravit do požadovaného tvaru, nejprve na kovadlině a následně pilováním nebo broušením. K tomu se používaly velké ubírací pilníky, později pískovcové brusy.

Vysekávání

Nejnáročnější činnost na zručnost pilníkářů představovalo vysekávání břitů. K tomu sloužily dřevěné špalky s ukotvenou plochou kovadlinou a speciální pilnikářská kladiva se zahnutou rukojetí. Při výseku pilníků se těleso olejovalo řepkovým olejem, aby dlátko sklouzávalo a zastavovalo se o předchozí zub.

Kalení

Jedná se o rozžhavení tělesa v peci a následné ochlazení. V době kalení se nic jiného nedělalo, protože dílnou se nesl silný zápach z vypalované kalicí pasty – tzv. hertu, do které se pilníky balily. Muselo se totiž zamezit přívodu kyslíku na kov, který by způsobil křehkost materiálu. Přesné složení hertu bylo tajemstvím každého pilnikáře. Používaly se pražená kůže, rohovina, dřevěné uhlí, žitná mouka, ledek, soda, borax a další látky.

Pilníkářská dílna|foto: Jitka Slezáková

Čištění

Pilníky a rašple se namáčely v roztoku vody s kyselinou sírovou nebo solnou a dočišťovaly slaměnými smotky a jemným pískem. Posledním úkonem bylo změkčení stopek, tedy takzvané popouštění, a to namáčením v nádobě s rozžhaveným olovem.

Konečné balení

Balení hotových výrobků bylo výsostnou prací samotné rodiny a odehrávalo se v hlavní světnici. Zapojovaly se i děti. Pilníky a rašple se balily do jemných mastných papírů a poté skládaly do barevných krabiček podle jednotlivých typů. Vedení účetnictví bylo výhradně prací pilnikářského mistra.