Aleš Loprais: čelo závodu stále dělí jeden defekt
Radost českým barvám přinesla včerejší sedmá etapa rallye Dakar v chilské poušti Atacama, poslední před dnešním dnem volna. Nejtěžší úsek trati za první polovinu soutěže, na kterém zůstaly přes noc v poušti desítky strojů, výborně zvládl Aleš Loprais a jeho Tatra Jamal.
Dojel druhý, a poskočil tak na stejné místo i v celkovém pořadí se ztrátou pouhých 17 minut na vedoucího Nizozemce De Rooye s Ivecem Powerstar přezdívaným torpédo. Navíc to bylo v místě, na které nemá zrovna dobré vzpomínky. Svůj úspěch však raději nechce přeceňovat.
„Dívám se na to trochu s chladnou hlavou, protože se nacházíme v místech, kde jsem minulý rok musel ze závodu odstoupit kvůli explozi turbodmychadla. Nic není rozhodnuto, jsme teprve ve volném dni a druhá, těžká polovina závodu je teprve před námi,“ říká Aleš Loprais v rozhovoru s reportérem Janem Říhou přímo na rallye Dakar.
Dá se říct, že prokletí města Copiapó je zlomeno, protože sedmá etapa ti vyšla.
„Ano, etapa nám vyšla. Stále ale musím opakovat, že jsme na Dakaru a tady je to kromě techniky, navigačních a řidičských schopností také hodně o štěstí. Je to spousta faktorů, které závod ovlivňují, ale teď nám to zatím vyšlo. Uvidíme, jak to bude v druhé polovině.“
Pořadatelé tradičně připravili před dnem volna náročnou etapu s nejdelším měřeným úsekem (419 kilometrů). Byla opravdu hodně těžká?
„Dá se říct, že byla dokonce nejtěžší. První pasáž byla extrémně rychlá, ale hodně kamenitá, takže neustále hrozil defekt. Snažil jsem se držet trochu vzadu, protože jsem věděl, že by nás defekt nejen fyzicky vysílil, ale také zbrzdil a klesli bychom mezi pomalejší, prášící vozy. Vyplatilo se nám to, po cestě jsme viděli dvě iveca, která prorazila gumu a velmi těžko ztrátu doháněla.
Potom přišly písečné pasáže, které mě baví, a vycházelo nám to. Uvidíme, jestli budou i následující dunové pasáže podobné. Znám, jaké to je, když se zakopete na duně – to můžete klidně ztratit i dvě hodiny a najednou je to úplně jiný závod.“
Jsou v dunových pasážích podobné, řekněme, lavory, jaké známe z Afriky, nebo je to jiné?
„Je to trochu jiné. Když jedeme jako první nebo druhý kamión, je vidět, jak jsou duny najeté trochu jinak, osobními auty. Někdy také stojí diváci na místě, kde ve finále musíte jet, protože je to nejlepší možná cesta. Vy se pak prodíráte jejich hlučky a zaparkovanými vozy a ztratíte čas. Někdy se vám cestu snaží i ukázat.“
První polovina rallye je za námi. Jak bys ji zhodnotil ve srovnání s minulým ročníkem?
„Loňský ročník už byl také hodně rychlý. Letošní Dakar je okořeněn tím, že je tu velká konkurence. Jede se spíš rallyovým stylem než jako v maratónské rallye. Neustále nás dělí rozdíl jednoho defektu, což nic neznamená. V předchozích ročnících byly už v tuto dobu i hodinové rozdíly. To letos nehrozí,“ uzavírá Aleš Loprais.
