Michal Ernst: rozdíl mezi mnou a pytlem brambor není velký
Jméno Michal Ernst dobře znají fanoušci klasických automobilových soutěží. Ve světě rallye se pohybuje už od roku 1997. Pamatovat si ho můžete hlavně z úspěšné posádky se Štěpánem Vojtěchem. Sedadlo navigátora v rallye však letos poprvé vyměnil před začátkem sezóny za roli navigátora Aleše Lopraise na rallye Dakar. Ta je před druhou polovinou soutěže mezi kamiony druhá.
Popiš nám, jaký je rozdíl mezi dakarskou rallye a klasickými automobilovými soutěžemi.
„Jediné společné je pouze název rallye, jinak je to úplně něco jiného. V autě na rallye mám rozpis a přesně vím, kam jedu. Cílem je projet známou trať v co nejrychlejším čase. Na rallye Dakar je to přesně obráceně. Tady nevím, kam jedu, tolik toho neříkám a spíš kontroluji, abychom projeli všechny kontrolní body a drželi správný směr. Také se mi stane, že klidně i deset minut mlčím. Na to nejsem zvyklý,“ říká Michal Ernst v rozhovoru s reportérem Janem Říhou přímo na rallye Dakar.
Nějaké představy jsi asi měl a od Aleše ses jistě dozvěděl, jak to asi bude vypadat, ale nepřekvapila tě přece jen realita – počasí, extrémní podmínky nebo vysoké tempo?
„Realita je ještě tvrdší, než všichni vyprávěli. Opravdu to není sranda. Ne, že by jízda byla náročná po fyzické stránce, ale tělo v kabině kamiónu dostává obrovské rány. To bylo pro mě asi největší překvapení.“
Dakar se jede, jak se říká, na oči. Jak ti to jde a jak jde spolupráce s Alešem, který i v roli řidiče dokáže sám navigovat?
„Pro mě je výhodou, že Aleš tu není poprvé. Řekl bych, že rozdíl mezi pytlem brambor a mnou na sedadle navigátora není až tak velký. Já mu sice přibližně řeknu, kam má jet, ale zbytek už si vyřeší sám. Tím, že to zná, tak kolikrát i dopředu odhadne, že tam bude nějaké nebezpečné místo – například díra, která k mému překvapení vůbec není zapsána v roadbooku.“
Dostanou se někdy do komunikace mezi vámi také emoce?
„Všichni tři v kabině máme interkom, takže se bez problémů slyšíme. Například hlásím, že za 300 metrů odbočujeme doleva a když se k místu přiblížíme, začnu odpočítávat metry. Někdy tam však může být více variant, takže na mě najednou Aleš křikne, kam má jet, a já se musím bleskurychle rozhodnout a poslat ho tím správným směrem.“
Jaká byla pro tebe první polovina rallye Dakar v Jižní Americe?
„Všechno je tu nové, ze všeho jsem tak trochu zaskočen. Překvapuje mě ten obrovský nápor, který auto snese, a že dokáže projet díry, které z mého pohledu nešly projet a už vůbec ne v takové rychlosti. Argentina byla drsná a rozbitá. Já jsem si naopak myslel, že Dakar se jede hlavně po písku, ale to jsem se spletl,“ uzavírá Michal Ernst.
